Ivana Šuláková: Moderní dráhy

Cestování může pro někoho být zábavou, pro jiného dobrodružstvím, pro mnohé ale každodenní rutinou. Patřím ke třetí zmíněné skupině, ale věřte mi, že zábavy i dobrodružství si užívám každodenně ažaž.

I když méně optimisticky založený člověk by mé zkušenosti mohl popsat spíše jako drama. Víte, ono totiž cestování spoji, které k cestě do práce a z ní využívám, opravdu není jednoduché.

Posuďte sami. Před pár dny České dráhy konečně obnovily přímé spojení z opavského západního nádraží. Tři čtvrtě roku trvající výluku lepily autobusovou náhražkou se zastávkou zcela mimo trasu, a tak jsem se na návrat k normálu opravdu těšila.

A mé první zkušenosti? Zatímco v době výluky jezdily autobusy a navazující vlaky paradoxně včas, teď má vlak každý den zpoždění alespoň čtvrthodinu. A to i přes fakt, že zbrusu nová elektronická tabule, včetně automatického zvukového hlásiče, sveřepě oznamuje zpoždění pouhých 5 minut.

A další novinka – přestože je zima a každý normální cestující se před ní rád schová do nádražní haly, železniční stanice Opava-Západ ji už po půl páté odpoledne zamyká! Cestující, nechť se pořádně oblečou! Nástupištěm totiž kvůli novým stavebním úpravám, které zrušily jednu boční zeď, teď v zimě pořádně profukuje.

Já osobně bych ale mým spolucestujícím doporučila, aby si kabát nesvlékali ani ve vlaku. V polovině případů totiž obsluha mého retro vlakového spoje z padesátých let už v následující opavské stanici topení vypne nebo vytápění sníží, takže, než dojedete do Ostravy, připomíná vagón spíše moji hodně vlažnou spíž.

Ale jak říkám, cestování po železnici je opravdovým dobrodružstvím. Kdybych měla připustit, že je to drama, měla bych každý den zkažený. Ostatně zpoždění mají přece i jiné vlaky a zima taky jednou skončí. A pak přijde tolik vytoužené léto. Venku bude třicet stupňů, já si budu v historickém vagonu užívat saunu a bláhově se budu opět těšit na zimu.