Ivana Šuláková: Moji milí sousedé

Tento týden mě opravdu pobavilo nahlédnutí do kalendáře. Víte, co jsem se z něj dozvěděla? Kromě toho, že na 30. květen připadá svátek všech Ferdinandů, jde také o Evropský den sousedů.

V Česku ho máme teprve krátce a v praxi má mnoho podob, třeba společné večeře, zábavný program či akce pro děti. Jeho hlavním cílem je ale připomenout, že i s těmi, kteří bydlí vedle nás, bychom měli dobře vycházet a považovat si jich.

Upřímně, ono se to velmi snadno řekne, ale mnohem hůře provádí. Sousedy si totiž můžeme vybrat jen málokdy. Někdy je zdědíme, jindy se přistěhují po nás, dokonce se z původně přátelských bytostí mohou stát úhlavními nepřáteli až po mnoha bezproblémových letech.

Já osobně mám štěstí. U mých sousedů sice bývá díky jejich početnosti někdy hodně rušno, ale jsou milí, přátelští, vždy ochotní podat pomocnou ruku, prostě žije se vedle nich dobře.

Neměla jsem ale vždycky takové štěstí. Stěhovala jsem se mnohokrát a většinou netušila, kdo bude žít za zdí. A tak jsem si, stejně jako řada jiných lidí, užila sousedy, kteří v noci hráli hlasitou hudbu, pořádali bujaré mejdany, pouštěli kouřová oblaka do oken, neuklízeli společné schodiště, dělali naschvály a třeba se nenamáhali chodit ani na WC a čůrali ze svého balkónu nad mou hlavou. Opravdu jsem si s některými náramně "užila".

Možná právě proto si vážím současné sousedské pohody. Nedá se totiž koupit, nedá se vynutit, nedostanete ji automaticky. Vážit si jí začnete většinou až poté, co o ni přijdete.

Ale ač byla myšlenka autorů Evropského dne sousedů jistě bohulibá, ani speciální den v kalendáři problémy neřeší. Ostatně, co vám budu povídat. Zase tak růžové to není ani u mne. Mám ještě jedny sousedy, po mé pravici. A ti jsou - jak bych to řekla kulantně - prostě "jiní".