Ivana Šuláková: Nebezpečné breberky

Když mi bylo sedmnáct let, loučila jsem se poslední školní den s mou kamarádkou Věrkou přezdívanou Berry s tím, že se o prázdninách uvidíme a podnikneme nějaké společné lumpárny. Žádné se nekonaly. Berry se celé dva měsíce neozvala, nezavolala, nepřišla, neotevírala dveře bytu, kde bydlela. Dokonce nenastoupila ani v září do posledního ročníku gymnázia. Jak jsem se později dozvěděla, prodělala klíšťovou encefalitidu.

Ptáte se, proč o ní mluvím? Inu proto, že se tímto závažným onemocněním může kdokoli z nás nakazit velmi snadno. Moravskoslezský kraj obzvláště je doslova zamořen klíšťaty, která na nás číhají prakticky všude - v přírodě, na zahradě, přisát se na nás může i poté, co opustilo srst našeho kočičího či psího miláčka. Zrovna tuhle jsem jednu potvůrku zašlápla na podlaze poté, co ji domů přinesla moje fenka Viki.

Hned jsem si vzpomněla na to, jak se moje kamarádka Berry vrátila do školy až v prosinci. A byla jiná. Nejvíce mě asi šokovalo, že mě vůbec nepoznala, stejně jako ostatní spolužáky. Nemohla si vzpomenout ani na banální věci, pomalu mluvila i přemýšlela. Nechali ji tenkrát podle mě odmaturovat jen ze soucitu.

Tak jsem na vlastní oči poznala, jak mohou vypadat následky klíšťové encefalitidy - fatální a na celý život.

I přes tuto zkušenost nejsem proti klíšťovce očkovaná. Právě proto mě onen malý roztoč bažící po krvi v relativním bezpečí mého obýváku opravdu vyděsil. Nebrouzdám se sice vysokou trávou, venku používám repelenty a vyhýbám se lokalitám, kde jsou klíšťata přemnožená, ale doma s podobným rizikem prostě nepočítám.

A tak jsem vzala rozum do hrsti a konečně se k očkování objednala. Možná si pak po letech opět užiju třeba i běhání naboso ve vysoké trávě.