Ivana Šuláková: Obchodníci se vzděláním

Tento týden byl jedním z nejčastěji citovaných vrcholných politiků ministr školství Marcel Chládek. Bylo to v souvislosti s protestem státních středních škol, kterým se nelíbí diskriminace při přijímacích zkouškách. Deváťáky jim přetahuje soukromá konkurence. U ní totiž uchazeči nemusejí psát testy z češtiny a matematiky. Ministr slíbil, že křivdu napraví a prosadí jednotný systém, který nebude státní školy znevýhodňovat.

Asi nemusím vysvětlovat, že za vším jsou peníze. Více studentů znamená více peněz ve školní kasičce.

Je smutné, že peníze hýbou světem, kde má být ukazatelem úspěšnosti kvalita vzdělání. Stejně smutné je, že je pro rodiče mnohdy prioritou jen přijetí potomka, namísto toho, aby pro něj vybrali nevhodnější školu.

Přitom některé děti na studium nemají a byly by i šťastnější jako řemeslníci, kteří se živí rukama a ne hlavou. Na univerzitách se pak pedagogové nestačí divit, kdo že to k nim vůbec míří. Jenomže, i děkani vysokých škol si umějí dobře přepočítat studenty na peníze. A taky počítají.

Ani ctihodní akademici nechtějí mít poloprázdné přednáškové sály, a protože je vysokých škol příliš mnoho a studentů málo, bývají někde ke studiu přijati i ti, kteří měli na vysvědčení na střední škole běžně trojky a čtyřky.

Budu si teď připadat děsně stará, ale musím si povzdychnout: „Tohle za mých mladých let nebývalo. Dostat se na vysokou byť jen s několika dvojkami byl opravdový zázrak!" Ač všechny teorie hovoří o konkurenci jako o výhodě pro klienta, který může vybrat přesně to, co chce, ve školství to já osobně prostě vidím jinak.