Ivana Šuláková: Památky na spadnutí

Určitě jste onen zvláštní pocit lítosti už někdy zažili i vy. Přijdete po letech na důvěrně známé místo a zjistíte, že dům, ve kterém jste kdysi bydleli, už nestojí. Nebo že na plácku, kde jste s vrstevníky hrávali vybíjenou, postavili supermarket. A že už také pokáceli starý strom, na kterém jste testovali své první lezecké pokusy.

Místa vašeho dětství a mládí proměnila lidská ruka i čas. Někdy to je k lepšímu, jindy k horšímu. V případě historických památek by ale jejich stvořitelé při pohledu na jim známá místa zaplakali.

Mnohé jsou totiž v ruinách, anebo k nim mají hodně nakročeno. Příkladem může být zámek v Dívčím Hradu na Bruntálsku, jehož střecha je téměř zničená a rozpadají se opěrné zdi.

Vlastníkem je stát a nutno podotknout, že se jako majitel vůbec nechová. Namísto toho, aby se postaral o alespoň nejnutnější opravy, dopracoval se za dlouhá léta jen k tomu, že zámek bude nově namísto ministerstva zdravotnictví spravovat jiná státní instituce s honosným názvem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

A další příklad, tentokrát z Ostravy - bývalá městská jatka. Komunální politici před lety svěřili jejich opravu do rukou firmy, která měla jediný zájem - postavit v centru krajského města hobby market.

Historická stavba ji ale nezajímala a zchátrala úplně a město doposud nenašlo účinný nástroj k její záchraně. Jediné, k čemu se dopracovalo, je potvrzení ministerstva kultury, že celý objekt bývalých městských jatek v Ostravě je opravdu kulturní památkou.

I v tomto případě na můj vkus úřední šiml řehtá ostošest.

Nejsem politik, ale mám vlastní rozum a ten mě nutí klást otázky: Proč v tak mimořádných případech neumějí politici, respektive úředníci, účinně zasáhnout? Proč to jinde ve světě jde a u nás ne? Využíváme opravdu všech nástrojů k tomu, abychom zachránili cennosti, které nám naši předkové odkázali?

Bohužel není nikdo, kdo by mi odpověděl. A tak se obávám, že onen zvláštní pocit lítosti nad definitivní ztrátou něčeho, co tvoří naše kořeny, budu prožívat mnohem častěji, než je nezbytně nutné.