Ivana Šuláková: Potkani u stolu

V dětství jsem chovala různé hlodavce. Mí rodiče z toho nebyli nadšeni, ale jednu jistotu přeci jen v mém koníčku měli – nikdy bych domů nepřinesla potkana, a to ani toho čistého, vymydleného, laboratorního.

Už tehdy pro mě byl symbolem něčeho odporného a nebezpečného. Ostatně, jestli se vám ho někdy, byť nechtěně, podařilo zahnat do kouta, určitě jste byli překvapeni, jakého útoku a agresivity je schopen.

Potkanů je tu teď ale mnohem více, než před oněmi čtyřiceti lety. A protože nejde jen o estetickou stránku věci, ale hlavně o zdravotní rizika, města se jich snaží zbavit.

Není to ovšem jednoduché. Potkani se množí velmi rychle a také jsou poměrně inteligentní. Věděli jste kupříkladu, mají i pozice ochutnávače? Při objevu neznámé potravy mají úkol zjistit, jestli je poživatelná. Když nepřežijí, ostatní návnadu nepozřou.

I to je jeden z důvodů, proč se nedají vyhubit jednoduchými jedy. Právě proto přišla havířovská radnice s nápadem, lovit potkany s pomocí sov, puštíků obecných. Jsou dost velcí a energičtí na to, aby se nebáli lovit ani tyto vypasené hlodavce.

Jestli se havířovské radnici tato investice vyplatí, je zatím ve hvězdách. Jedno je ale jisté. Chce to taky trochu snažení samotných obyvatel města, a nejen tohoto.

Žádný tvor totiž nepřežije, když se nemá čím krmit. Nevím jak vy, ale já se často při odkládání odpadků do popelnice nestačím divit, kolik potravin v takových kontejnerech, ale také v kanalizaci končí. Potkani si do nich pro obživu chodí jako do supermarketu.

Prakticky jim jejich dobroty servírujeme pod čenich. Kdybychom je přizvali rovnou ke stolu, vyšlo by to nastejno. Chceme jim snad dopřát i bohaté Vánoce?