Ivana Šuláková: Pro dobrotu na žebrotu

15. červen 2014
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Když se řekne žebrák, co si představíte? V češtině má toto slovo více významů: Žebrák je město nebo zřícenina hradu v berounském okrese, je to také vesnice na Příbramsku i hora na Plzeňsku. Většina z nás si ale nejčastěji vybaví člověka, který se z kolemjdoucích snaží vymámit drobné. Jak se ale zdá, žebrání už není rolí jen chudých a nemajetných lidí.

Myslím si, že není v tuzemsku měst, ve kterých byste nepotkali žebráky. Nádraží, průchody, náměstí, blízkost obchodů – to všechno jsou místa, kde postávají a prosí o peníze, jídlo nebo třeba cigarety. Velká část z nich má skutečně hluboko do kapsy, někteří nemají ani střechu nad hlavou a žebrání je pro ně jediným způsobem, jak přijít k penězům, které potřebují na jídlo, alkohol i drogy...

Jsou ale i tací, kterým se zase až tak špatně nevede a přesto stojí na ulici a loudí z kolemjdoucích drobné. Ostatně, v našem hlavním městě prý je to v lukrativních místech velmi výnosná forma obživy.

Jasné ale je, že žebrání je všudypřítomné, ať už proti němu bojujeme nebo ne. Po mé poslední zkušenosti si dokonce troufám říci, že se žebrání stává běžným standardem, či hůře - módou.

Procházela jsem zkraje týdne kolem jednoho z obytných domů v centru Ostravy, když mě zastavil asi jedenáctiletý blonďáček s modrýma očima a nevinnou tváří. Slušně pozdravil a požádal mě o desetikorunu! Hlavou mi přitom blesklo, že někde ztratil průkaz a potřebuje peníze na jízdenku domů. Nevypadal jako lump, byl čistě oblečený, upravený, měl značkové tričko... Když jsem se ho ale zeptala na účel, odpověděl: "Na zmrzlinu!"

Nepřejte si mě v tom okamžiku vidět a slyšet. Zpětně bych se jako nezúčastněný pozorovatel nazvala Furií. To, co si onen teenager ode mne vyslechl a jak jsem u toho hrozivě koulela očima, by asi nejedno dítě v jeho věku pořádně vyděsilo. On mi ale na mou litanii odpověděl pouhým "No, tak pardóóóón!" a odkráčel.

Když jsem z místa nevěřícně kroutíc hlavou odcházela, vzpomněla jsem si, jak jsem si jako dítě vydělávala na dobroty já. S kamarády jsme vozili starý papír do sběrny, trhali a sušili byliny do výkupu, případně sbírali odhozené vratné lahve.

Doma mě vždycky učili, že na všechno, co chci, musím vynaložit nějaké poctivé úsilí, nejčastěji v podobě práce. Dneska už vím, že svět je natolik pokřivený, že ne vždy dostanete za dobře odvedené dílo i adekvátní odměnu a že i pořekadlo "S poctivostí nejdál dojdeš." v tuzemsku nějak pokulhává.

I přesto ale žiju tak, jak mě rodiče vychovali a opravdu mě šokuje, když si dítko z páté nebo šesté třídy "vydělává" na sladkosti žebráním a ke všemu se diví, že já se tomu divím.

autor: š.iva
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.