Ivana Šuláková: Sedmnáctý listopad

Když mám napsat pár slov na téma 17. listopad, nevím, kde začít. Tolik slov, vzpomínek, zážitků a emocí. Pořád je co sdělovat, připomínat a hlavně - opakovat. Ano, skutečně si myslím, že existují okamžiky v českých dějinách, které bychom měli mít stále v hlavě.

Pětadvacet let starý listopad k nim určitě patří. Je totiž výjimečný nejen v českých ale i ve světových dějinách. Patří k opravdovému minimu politických převratů, které se uskutečnily bez krveprolití. Jsem tou, která se ztotožňuje s tvrzením, že násilí plodí jen násilí. A vidíte - i když bylo na českém člověku pácháno zlo několik desetiletí - on ho svému utiskovateli neopětoval.

Absence násilí ale nebyla jedinou benevolencí vůči poraženému nepříteli. Velkorysí jsme byli možná až příliš i tam, kde měla přijít radikální opatření. Chyběly nám prostě zkušenosti, potřebné zákony i chuť použít tvrdé ruky. Zato jsme nepostrádali spoustu ideálů a víry, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

"Havlovy děti" už za těch 25 let dávno vystřízlivěly. Vědí, že politici lžou a s láskou jde ruku v ruce i nenávist. "Klausovy děti" stačili utratit většinu úspor a "Zemanovy děti" teď přicházejí i o dobré mravy. Sama jsem zvědavá, kam to dojde.

Jedno je mi ale jasné. Jarek Nohavica má pravdu, když v jedné ze svých písniček zpívá, že : "Praha je daleko a Pánbůh vysoko." Na Ostravsku lidé vždycky spoléhali sami na sebe. Život v téhle zakouřené a štolami provrtané zemi není jednoduchý. A tak je moc prima, že když už máme všeho plné zuby, můžeme to říci nahlas a nikdo nás za to nepošle do uranových dolů.