Ivana Šuláková: Slepýš v kině

Mám ráda kino. Nejčastěji si vybírám filmy, které pocházejí z české produkce. Netvrdím, že mi vždycky dají to, co od nich očekávám, ale i když nakonec odcházím nespokojená, alespoň mám dobrý pocit z toho, že jsem zakoupením vstupenky podpořila českou kinematografii. Jenomže, někdy za mou nespokojenost filmařští tvůrci opravdu nemohou. Viníkem jsem já. Proč? Proto, že jsem s sebou neměla potřebnou povinnou výbavu.

Asi se teď hodně divíte, o čem že to vlastně mluvím. Že by o lékárničce, jak ji známe z výbavy aut? Nebo o kelímcích s colou a sáčcích popcornu? Tak to ani náhodou! Zrovna dvě posledně jmenované poživatiny bych v tuzemských kinech nejraději úplně zrušila. Pozůstatky rozcintaného nápoje na opěradlech nebo soused, který vám ve vypjatých okamžicích filmu chroustá praženou kukuřici vedle ucha, totiž nejsou vůbec příjemné.

Mluvím o něčem úplně jiném - o brýlích. Mé dvě a půl dioptrie na dálku už několik let způsobují, že potkávám méně známých, lidé mě pomlouvají za to, že je nezdravím, okolojdoucích se ptám na čas i když mám před sebou radniční věž s hodinami... no prostě, bez brýlí nebo kontaktních čoček se cítím jako "slepýš". Dovedete si už teď představit, kolik toho asi vidím ze zadní řady kina, kam jsem vyrazila bez potřebné povinné dioptrické výbavy!?

Právě proto mě doslova nadchla jedna z aktivit ostravských knihoven. Nepůjčí vám jen knížky, myslí i na zapomnětlivce, kterým půjčují - brýle na čtení. A co víc! Pokud se během vaší návštěvy čítárny rozprší, můžete v půjčovním servisu sáhnout i po deštníku. No, není to báječný nápad? Pokud mě teď slyší i nějaký provozovatel kina, možná se nechá také inspirovat. Ocením to určitě nejen já.

Má to ale jeden háček - česká kinematografie přijde o pár mých drobných příspěvků - už totiž nebudu chodit na některé filmy dvakrát!