Ivana Šuláková: Umění pro všechny

Možná že i vy jste kdysi patřili k dětem, které dvakrát v týdnu ať už z vůle své nebo vůle rodičů popadnou noty a nějaký hudební nástroj a vyrážejí do lidušky. Lidový název pro školu, v níž můžete získat vzdělání v oborech hudebních, tanečních, výtvarných i dramatických, přežil doteď. Dnes už se ale takové vzdělávací instituci oficiálně říká základní umělecká škola nebo chcete-li zuška.

S tou, kterou já jsem na vlastní kůži poznala před 40 lety, má jedno společné. Profesionálové v ní dávají základy uměleckého vzdělání dětem bez ohledu na věk a často i míru talentu.

Když hovořím o talentu, vím, o čem mluvím. Někdy je mi oněch kantorů trpělivě opravujících prstoklad začínajících hudebníků opravdu líto. Kolik falešných tónů si za svou kariéru musejí asi vyslechnout? Kolikrát své žáčky vyprovázejí po hodině s důrazným doporučením: „A cvič!“? A kolik školních vystoupení zorganizují, aby se ujistili, že daleko důležitější než talent je láska k umění.

A přesně o tom to je. Základní umělecké školy v Česku jsou opravdovým unikátem. Umělecké vzdělání v ní může získat prakticky každé dítě. I to, které talent nemá, ale má obrovskou chuť kreslit, tančit, hrát divadlo, brnkat na kytaru či klavír.

Takové méně nadané děti sice později nepůjdou na žádnou střední nebo vyšší uměleckou školu, ale určitě získají nový pohled na svět, budou znát noty i naše hudební klasiky, budou umět naslouchat hudbě, rozlišovat jemné nuance barevné škály i různých druhů kompozice, nebo třeba bez ostychu vystoupit před publikem. A to není pro život rozhodně málo!

I to se toto úterý snažili říci veřejnosti organizátoři akce nazvané ZUŠ Open. Zapojily se do ní základní umělecké školy z celé republiky, v Moravskoslezském kraji rovných třicet. V tuzemsku přitom do zušek chodí 247 tisíc žáků a to už je pořádná síla!

I já k nim kdysi patřila a jedno vím jistě – i když jsem mou učitelku houslí asi hodně potrápila, i díky ní umím hudbě naslouchat a ne ji jen poslouchat.