Ivana Šuláková: Úředník s lidskou tváří

Spílání na adresu úředníků je v Česku národním sportem. Nebo jde možná o přežitek z dob totalitních, kdy se stačilo na takového muže či ženu s klotovými rukávy jen škaredě podívat a už vás málem obvinili z podrývání socialistického režimu.

Ať už je dnes za tímto názorem cokoliv, není spravedlivý. Osobně jsem se v posledních letech setkala v úřadech především s lidmi, kteří byli vlídní, ochotní a neviděli ve mně pouhou položku na pořadovém lístku.

Jenomže, úřad nedělají úřadem jen lidé ale také celá řada zákonů, předpisů, vyhlášek a formulářů, kterými se chtě nechtě musíme všichni řídit.

„Já za to opravdu nemůžu, paní Šuláková," omlouval se mi úředník jednoho ostravského úřadu poté, co jsem mu vyčinila za nesmyslné obstrukce vyplývající z legislativy. A měl pravdu. On ji opravdu nedával dohromady, ani ji neschvaloval. Dokonce k ní ani netvořil takzvané prováděcí pokyny.

Byl to někdo, kdo zřejmě na do podobné instituce sám nikdy dojít osobně nemusel. Jinak by totiž zjistil, jakou pitomost zavádí do praxe. Možná by si potom taky zanadával, šel trochu do sebe a vymyslel nová lejstra, ve kterých se vyzná i běžný občan bez právního vzdělání. Ušetřil by tak nervy lidem, kteří na úřad přijít musejí, i těm, kteří v něm pracují.

Ale možná budete mít stejné štěstí jako já. Třeba i vy narazíte na úředníka, který se k vám bude chovat jako k člověku. Poradí vám, jak se zorientovat ve spleti legislativy, ač vůbec nemusí. A co víc, on to má dokonce zakázáno, takže vlastně kvůli dobrému skutku riskuje průšvih v práci!

A protože z jasných důvodů ani nemohu říci jeho jméno, dovolím si aspoň toto: díky vám, nejmenovaný pane úředníku i vám všem ostatním na úřadech obecních, finančních, katastrálních či jiných, kteří jste nepřišli o rozum a o srdce.

Jestli já budu někdy sedět, jako vy, na opačné straně přepážky, také vám pomohu.