Ivana Šuláková: Veteráni

Včera jsme si připomněli Den válečných veteránů. Symbolicky odkazuje k velmi významnému datu – k 11. 11. 1918, kdy bylo ve vlakovém voze u severofrancouzského města Compiègne podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem. Tím definitivně skončily na západní frontě boje 1. světové války.

Možná, že i vy jste v pátek a v sobotu u příležitosti tohoto dne potkali v ulicích dobrovolníky, u kterých jste zakoupením květu vlčího máku mohli přispět na sbírku pro veterány. A proč právě květ vlčího máku? Jeho původ je v básni nazvané Na flanderských polích, kterou napsal kanadský chirurg John McCrae. I on sloužil na západní frontě, nedaleko belgického města Ypres.

Podle mě je dobře, že také v českém kalendáři Den válečných veteránů nechybí. Lidem, kteří ve válkách bojovali, totiž patří má úcta. Vzpomínám si, jak jsem před pár lety s úžasem naslouchala vyprávění veterána z druhé světové války, mého souseda. Líčil mi, jak musel nuceně nastoupit do wehrmachtu, jak lítal bombardérem a jak se mu dělalo zle, když věděl, že tam někde dole v hledáčku munice jeho letounu je jeho domov. A taky, jak se v Německu zamiloval a domů do Slezska si po válce v době davové nenávisti vůči všemu německému přivedl německou manželku. Běhal mi z jeho vzpomínek mráz po zádech a dlouho jsem ho přemlouvala k nahrávání.

Jednoho dne konečně svolil. Uběhl týden, více týdnů, měsíc, a jak už to v naší branži bývá, pořád bylo něco důležitějšího na práci. Až jsem ve schránce našla parte. Paměti souseda-veterána jsem nahrát nestačila a už řadu let mě to opravdu mrzí.

A víte proč? Protože by byly mimo jiné dokladem toho, že žádný válečný konflikt není černobílý, že ve válkách nejsou jen dobří a jen zlí. A že i když vás pod pohrůžkou zastřelení přinutí oblékat uniformu nepřítele, můžete být vlastencem. A nakonec - že vůbec není jednoduché vrátit se zase domů – nejen s ženou z nepřátelského tábora, ale hlavně s traumaty na celý život.