Ivana Šuláková: Virtuální realita

Když jsem chodila do školy, některé předměty mě opravdu nebavily. Milovala jsem literaturu, český jazyk a cizí jazyky jakbysmet, dokázala jsem se ponořit do dějin a užívala jsem i tělocvik. Zato fyzika, chemie a jí blízká biologie mě rozhodně neuchvátily. Nemohu to ale přičítat na vrub mým kantorům. Prostě jsem na tyto předměty neměla buňky. Vzpomínám si ale dobře, že mě v té plejádě, pro mne nezáživných technických a chemických dat, přeci jen na chvíli část učiva opravdu zaujala.

Bylo to na konci základní školy, když náš učitel dorazil do hodiny fyziky s ohromným dřevěným modelem. Byl rozebíratelný a demonstroval, jak funguje spalovací motor. Tehdy mě doslova uchvátil. Mohla jsem si ho rozebrat, prohlédnout si každý díl, pochopit, jak spolu komunikují a fungují... Byla to úžasná zkušenost, která způsobila, že bych ještě dnes, po třiceti letech, dokázala tuto část učiva fyziky osmé třídy základní školy bez problémů vysvětlit. A přesně tento efekt měl ten starý dřevěný model splnit.

O virtuálních brýlích, pomocí kterých opavští středoškoláci mohou prozkoumat, jak funguje lidské tělo, jsem tehdy ani nesnila. Nebyla o ní zmínka ani v klasických románech Julese Verna ano ve sci-fi bratru Strugackých či Stanislava Lema. Dneska jsou realitou a nikoliv virtuální. A mají šanci přivést k napohled nezáživným oborům spoustu mladých lidí. Možná, že i díky právě oněm virtuálním brýlím už nebudeme muset za pár let naříkat, že nám chybí schopní profesionálové v technických oborech.