Ivana Šuláková: Život s handicapem

Když jsem byla malá, lidi s handicapem jsem nepotkávala. Psychicky postižené tehdejší režim posílal do uzavřených ústavů. Lidé s trvalou fyzickou újmu zase končili ve velkých rádoby léčebných centrech daleko za městem, aby nebyli na očích ostatním.

Není tedy divu, když jsem coby pětileté dítě hleděla s otevřenou pusou na vozíčkáře jako na neznámého exota. Ani neslyšící nebo nevidomé jste běžně v ulicích nepotkali. Nepatřili jsme totiž k zemím, kde se myslelo například na to, že i slepý musí přejít bezpečně silnici a člověk bez sluchu se bez pomoci na úřadě prostě nedomluví.

Od té doby se mnohé změnilo. Největším pozitivem je asi to, že lidé s handicapem různého druhu už nejsou společenskými vyděděnci. Myslí se na ně také s nájezdovými plošinami u schodišť, ve veřejné dopravě, přibyla řada nových prvků v ulicích i ve veřejných budovách. I když k ideálu máme pořád hodně daleko.

Právě proto si vážím těch, kteří neustále přemýšlejí, jak lidem, kteří se bez pomoci ostatních neobejdou, život ulehčit. Posledním příkladem z našeho regionu může být karvinská nebo příborská radnice.

První jmenovaný úřad okamžitě reagoval na připomínku nevidomé paní, která chtěla třídit odpad, ale bez zraku se prostě v kontejnerech nevyznala. Teď už je na nich speciální nálepka s Braillovým písmem. Radní v Příboře zase nedávno své úřadníky nechali proškolit ve znakové řeči a teď na svých internetových stránkách zřídili i hlasovou čtečku.

Podobných počinů je více a mají jedno společné - ohleduplnost vůči lidem, ke kterým osud ohleduplný nebyl. Je také dobré vědět, že je nevyzpytatelný a jeho obětí se může stát kdokoli z nás.