Martin Knitl: Drsnost návratů do reality

Martin KnitlFoto: ČRo Ostrava

Už za chvíli budeme v polovině prázdnin a tím pádem i v polovině času letních dovolených. Právě o tomto odpočinku od běžné práce je i tato poznámka a je určena hlavně těm, kteří musí být v zaměstnání.

Přiznám se bez mučení, že ve chvíli, kdy vám tohle říkám ze záznamu, jsem už na dovolené. Ano, patřím mezi ty šťastnější, kteří se zrovna teď nemusí trápit s vlastním prázdninově naladěným mozkem a naopak mohou vypnout všechny zaběhané pracovní stereotypy. 

Tohle vám samozřejmě nesděluji proto, abyste mi snad záviděli, chci se věnovat poněkud odvrácenější straně řádných a zákonem daných dovolených. 

Je to fajn vypadnout na čas pryč od všeho, je příjemné utratit pracně naspořené bankovky za zmrzliny nebo hotely, ale tak jako je plný rozkoše první den volna, je naopak ten poslední těžkým traumatem. 

Máte-li dovolenou dejme tomu dva týdny, je to doba, za kterou už dokážete své zaměstnání vytěsnit z hlavy alespoň z velké části. Jenže návrat, to jsou muka. 

Plně podporuji názor, že po řádné dovolené na zotavenou by měla existovat řádná dovolená na zotavenou po dovolené na zotavenou. Ten návrat z odpočinkového světa je tak drsný, že by opravdu potřeboval nějaký extra paragraf v zákoníku práce. 

Nevím, jak vy, ale já přehazuji výhybku k běžnému pracovnímu tempu hodně dlouho, dost to bolí a fyzikové by to jistě spočítali alespoň na megajouly vydané každou hodinu. 

Takže, milí pracující, nezáviďte mi. Sice se teď potuluji tam, kde evidence pracovní doby neexistuje, ale nebojte se, já se vrátím. A lehké to nebude.