Monika Horsáková: Folklorní zvyklosti

V Česku jsou Velikonoce spojeny s nejrůznějšími tradicemi a zvyklostmi, které nemají souvislost se středobodem liturgického roku - vzkříšením Krista, ale s folklorními rituály spojenými s končící zimou a nastávajícím jarem. Výjimkou samozřejmě není ani náš region.

Jako jinde v tuzemském prostředí patří Velikonoce, přesněji velikonoční pondělí, tradičně chlapcům. Ne vždy se u nás přitom chodilo s pomlázkou. Zpočátku hochům ke „škádlení" dívek stačil kbelík s vodou, kterou je polévali. Později přidali další metody: mrskání jalovcem a tatary. Mimochodem, víte, že po chlapeckém pondělku patřilo v našem regionu úterý zase dívkám?

Často slýchávám, že někdo Velikonoce nemá rád. Nebo že současné Velikonoce už nejsou, alespoň co do folklorních tradic, co bývaly. Inu, není divu, přiznejte si, kolik sousedů v ulici, ve které bydlíte, znáte? A kolik kamarádů mají v ulici vaše děti. Nebo je to tak, že víc než venku s kamarády tráví volný čas ve virtuálním prostředí svého počítače?

A pak, Velikonoce se - i s ohledem na svůj spirituální rozměr a jakýsi komplikovanější a intelektuální přesah - přece jen nedají tak prvoplánově a přímočaře zneužít ke komerci jako třeba Vánoce. I když krucifix na karabině coby turistický prezent z Vatikánu jsem už také viděla…

Přesto: který jiný svátek nabízí tolik prostoru k zastavení se a zamyšlení? K odpočinku a modlitbě? K obrácení se k sobě sama? K obdivu nad zázrakem znovuzrození přírody?

Tak tedy, až už patříte mezi věřící nebo nevěřící, praktikující nebo nepraktikující, přeji vám krásné Velikonoce! Nejlépe plné ticha (nikoli mlčení) a lásky.