Monika Horsáková: Hrabalovská

Tak jsem se těšila, že sté výročí narození bude konečně onou příležitostí, která znovu nastartuje zájem o dílo Bohumila Hrabala i v širší české společnosti. Ten zájem, který znám ze svých studentských let, kdy se na jeho knihy stály hodinové fronty.

Je to trochu paradox, že nejpřekládanější český autor je zřejmě více čten, a tedy i znám, mimo svou domovinu. Chodit nemusíme daleko. Třeba v Polsku je Bohumil Hrabal nesmírně populární.

Spletla jsem se. Čeští novináři ve své drtivé většině opět předvedli, že jsou pouhým odrazem většinové společnosti. Mediálním prostorem létaly středoškolské fráze typu: pábitel, hledač perliček na dně a milovník koček. A k tomu se – jak jinak – putovalo po stopách filmových adaptací a za slavnými hrabalovskými filmovými postavami a diskutovalo se o tom, jestli „se šípkovou, nebo se zelím“.

No, a investigativní publicisté zase po letech objevili to, co bylo čtenářům Hrabalových děl dávno jasné, a sice – jak to skutečně bylo s posledním mistrovým krmením holubů...

Přiznám se, že mi z toho bylo smutno. Došlo mi, že Bohumil Hrabal začíná následovat osud řady slavných českých klasiků. Známe je už jen z filmových snímků.

Nesouhlasíte? Sáhněte si do svědomí. Kdo z vás opravdu četl Švejka? Kdo z vás zná skutečně z literárních textů Němcovou, Erbena, Máchu, Čapka nebo právě Hrabala?

I proto jsem byla vděčná ostravskému okrašlovacímu spolku za jeho nápad uskutečnit Hrabalovskou pouť po Přívoze. V tamních hospodách se nejen pilo pivo – a čest všem výčepním, že beze slova protestu dokázali rychle a rádi obsloužit padesát piva chtivých poutníků najednou, ale především se četlo z Hrabalových děl.

Přívozští štamgasti poslouchali ukázky společně s poutníky a mnozí si vytištěné texty odnesli domů. Další kopie zůstaly na hospodských stolech, aby si je později našli i další čtenáři.

Byla to zkrátka nefalšovaná hrabalovská oslava. Taková, že jsem přesvědčena, že si mistr shora mohl říct: „Mí Ostravané mi opravdu rozumějí.“