Monika Horsáková: Únorová

„Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“ Větu pronesenou 25. února 1948 Klementem Gottwaldem před stotisícovým davem na Václavském náměstí zná v nejrůznějších obměnách snad každý Čech. Možná proto, že jen málo slov je pro historii Československa tak osudových jako tato.

V době totality se 25. únor slavil jako „vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí“. Národní umělci na jeho počest recitovali básně o Klementu Gottwaldovi, školáci povinně malovali výkresy s továrními komíny a nástěnkáři nás obklopovali úchvatnými plakáty se všemožnými kombinacemi sevřené pěsti, srpu a kladiva.

K největším mýtům, které pověsti o Vítězném únoru obestírají, patří pocit, že komunismus do Československa spadl jako blesk z čistého nebe. K převzetí moci nedošlo v průběhu několika dní, komunisté se na ně systematicky připravovali už od konce války. Budovali své pozice v bezpečnostních složkách, až je zcela ovládli. Vytvářeli sítě agentů, informátorů i konfidentů působících v ostatních stranách Národní fronty. Budovali vlastní ozbrojené složky – Lidové milice. Postupovali přitom chladně a cílevědomě. A ani v samotném mrazivém únoru si ne vždy vedli natolik ústavně, jak se dodnes traduje.

Začala jedenačtyřicet let dlouhá vláda jedné strany. Únorový komunistický puč sice nakonec proběhl bez krveprolití, opravdový bolševický teror však na sebe dlouho čekat nenechal. Do české reality přinesl cenzuru, monstrprocesy, pracovní tábory. A to i v ocelovém srdci tehdejší republiky – Ostravě. I tady se masově zatýkalo, brutálně vyslýchalo a v politických procesech padaly hrdelní tresty.

Kdo dobu amerického brouka, kterého zákeřní imperialisté letadly vypouštěli na naše území, aby zastavili úspěchy kvetoucího socialistického zemědělství, nezažil, tomu bude připadat budovatelská realita padesátých let možná absurdní, možná směšná a možná tragická.

Zcela jistě tragická jsou ovšem čísla obětí, která za sebou totalitní režim zanechal. Během totality bylo uvězněno 262 tisíc lidí, 241 bylo popraveno a další 3 tisíce lidí při zatýkání, výsleších či ve vězení umřely.

I proto je potřeba, abychom nepodléhali historickému zapomínání. Při výuce soudobých dějin na školách i při politických diskusích. Třeba o zrušení lustračního zákona. Jak je totiž známo, historie se ráda opakuje.