Gili Yalo: Tajemství života spočívá v tom nemít strach

Tajná operace Mojžíš se v roce 1984 zapsala do historie a za přesun hladem umírajících devíti tisíc etiopských Židů z utečeneckých táborů v Súdánu si Izrael zaslouží navždy obdiv. I za akci Solomon o sedm let později: leteckým mostem tehdy armáda z Etiopie přesunula dalších bezmála patnácti tisíc členů starobylé černošské komunity Beta Jisrael, považované za jeden z deseti ztracených kmenů Izraele. Černou kaňkou zůstává, že je v novém domově vláda nedokázala uchránit před diskriminací a rasismem.

Pětiletý Gili Yalo se s rodiči dostal do Izraele s první vlnou. Usadili se brzy: otec se stal úředníkem na ministerstvu vnitra a nežili si špatně. Tedy ve smyslu materiálním, nutnosti nastavení osobních hranic neušli. „Tady už není Izrael, tohle je Etiopie,“ slýchával Gili od rodičů po příchodu ze školy, kde se distancoval od svého původu.

O etiopské hudbě, jakou poslouchali rodiče, u Giliho nemohla být vůbec řeč, zato s izraelskou, vybavený mimořádným hlasem, vyrazil do světa: zpíval v jeruzalémském náboženském sboru, ocitl se v pařížské Olympii, vstoupil do reggae skupiny Zvuloon Dub System a oženil se s herečkou a popovou zpěvačkou Ester Rada – dnes po celém světě známou rebelkou komunity Beta Jisrael, na rozdíl od Giliho se k etiopské hudbě hlásící. Manželství jim nevyšlo, rozvedli se, a když v roce 2015 propukly v Izraeli násilné protesty etiopské komunity, probudil se Gili, jak sám říká, z dlouholetého kómatu.

Naučil se amharsky, etiopskému jazyku svých rodičů, k reggae a americkém funky přidal ethiojazz a naplno se přihlásil ke svým kořenům. „Jsme národ přistěhovalců, kteří znovu objevují své kořeny, aniž by se za ně styděli. Naši rodiče si zvolili kulturní diskrétnost, mladá generace existenční křik,“ vysvětlil Gili Yalo svůj hudební přerod. Pomohla mu prý i mantra legendy odbojného afrobeatu Fely Kutiho: „Tajemství života spočívá v tom nemít strach.“

Nikdo pořádně neví, kde se v Izraelcích bere takový cit pro vznosné melodie, unášené prostorem emotivně vypjatými hlasy, prosvícenými arabskou ornamentalitou, snad za tím bude intenzivní napojení na tradici kantorských žalozpěvů, každopádně Gili Yalo tím má v rukách hodně silný trumf, navýšený o africký vklad.

Radu hrát album pořádně nahlas, protože se tak prý budeme cítit jako nejšťastnější osoba na světě, neignorujme, je míněna vážně. Přiznané retro, tedy láska k funky Jamese Browna a etiojazzu Mulatu Astatkeho, a vůbec k 70. létům, není o dohánění ztraceného času.

Gili, šťastný, že se může poprvé v životě africky rozvibrovat, vytváří vlastní, důmyslně propojený hudební vesmír, v němž rotuje také dubreggae. A když dechaři zaútočí s rytmickým afrobeatem, řadí se Gili mezi hudebníky, o nichž se s nadsázkou říká, že neberou zajatce. Zkušení producenti Beno Hendler a Uri Kinrot albu z izraelské skupiny Boom Pam pak zpěvákovu multikulturalismu pomohli udržet směr. A ve skladbě Africa jim přijde na pomoc zpěvačka Keren Dun.

Každopádně Gili Yaolo není prvním, kdo v Izraeli přišel s podobnou směsí stavějící na etiopském základu. Už dávno před ním jsme ji slyšeli od hitmakera Idana Reichela a také on se setkal s absurditou. Zatímco etiopskou hudbu Izraelci vyhledávají a zpěvačky Ester Rada nebo Aveva Dese považují za národní hvězdy, komunitu Beta Jisrael v běžném životě moc nemusejí.

Analogie se situací našich Romů se vyloženě nabízí. Gili Yalo na to ve skladbě New Life odpovídá: „Tvrdí, že přijde bouře. Dobrá, říkám, pojďme do ní. Nemáme kam utéct.“