Otázky kolem Dvojky

Dobrý den,

omlouvám se za dotaz, který se zjevně pro někoho jeví jako velmi složitý. Nicméně zkušenost s Českým rozhlasem, a hlavně tedy s Dvojkou mne nutí hledat odpovědi a ujasnit si některé problémy. Ty problémy mne asi úplně netíží a nejsou nijak pro mne podstatné, ale je to hlavně proto, že onu Dvojku úplně nemusím. Začnu od kraje nebo od počátku. Český rozhlas Dvojka, rádio, které vás baví. Otázka zní, proč to posluchačům dává na vědomí snad každou půl hodinu a proč to vůbec zdůrazňuje způsobem až možná nechutným. Proč rádio nenechá mne jako posluchače, abych si udělal svůj názor a pak třeba i tento názor prezentoval. Rádio, které nás baví, ale jak, za každou cenu? Asi ano, protože nejhorší upoutávky jsou  na pana Vaňuru. Proč jsou stálou součástí čehosi, co se může jevit víc jako laciná propaganda? A je Dvojka stanicí solitérů? Nebo je stanicí a jsou zde lidé, kteří ,,rozhlasáctví" mají jako poslání a ne jako platformu pro upřednostňování svého ega? Reklamy? Nikoliv, ale pořady, mnohdy trochu jako přes kopírák, jiní lidé, ale stejné otázky a stejné odpovědi a v tom zakomponovaná mnohdy až komicky zoufalá snaha o vlastní dokonalost a velikášství. V ranních vysíláních ani jedna kritika, ani jeden nesouhlasný e-mail. Vše jakoby cíleně lakováno na růžovo s prvky schematizmu. Věčná škoda. Nicméně je-li tento styl vysílání zásadní, gratuluji, protože předčíte rozhlasové vysílání z doby před změnou, která ale nemusí, jak patrno, být jenom k lepšímu. Takže vzhůru k upoutávkám, neodbytné dokonalosti, reklamě na televizní programy, které my negramotní a blbí sami sobě sehnati nedokážeme. Vzhůru k dokonalosti lidského rodu a ke všem pořadům, a bohužel jich není málo, které mohu s klidným svědomím vynechat. Nejsem si vůbec jist, má-li Český rozhlas o kritická slova zájem. Pokud by se tak nějakou shodou okolností stalo, není problém, abych své stanovisko doplnil. Zdůrazňuji své stanovisko, moje, protože v přívalu euforie jsem a asi budu patřit k menšině, pokud vůbec nejsem první a jediný, kdo si dovoluje tvrdit, že Český rozhlas Dvojka je rádio, které bohužel mnohdy nás baví daleko více v představách manažerů nežli ve skutečném vysílání. A na tom se asi mnoho nezmění, není-li pravda?

S pozdravem 

J. M.

___________________________________________________________________

Vážený pane inženýre,

děkuji Vám za dopis. Píšete, že si nejste jist, jestli má Český rozhlas o kritická slova zájem. Už samotné zřízení postu ombudsmana znamená, že současné vedení ČRo chce znát skutečné reakce posluchačů, ne jen ty pěkné, které by se ke generálnímu řediteli dostaly přes síto jeho podřízených. U mne se nemůže stát, že bych negativní ohlasy takříkajíc zametl pod koberec. Od mne se je dozví šéfredaktoři stanic, ředitel programu, šéfredaktorka zpravodajství a samozřejmě i generální ředitel. Ten pak s jejich využitím oslovuje například Etickou komisi Českého rozhlasu, pracuje s nimi na poradách vedení a podobně.

Je ale pochopitelné, že není možné, aby každé přání, každá kritika nalezly konkrétní odezvu ve vysílání. Důvodem je rozdílnost posluchačských priorit a nemožnost vyjít vstříc každému podnětu, vezmeme-li v úvahu, že celoplošnou stanici Dvojka poslouchají v jedné chvíli statisíce lidí. Abych dal příklad, často dostávám dopisy a telefonáty týkající se hudební dramaturgie. Proč Dvojka hraje určité písničky, a ne jiné, proč chybí tenhle zpěvák, zatímco jiný dostal příležitost... Není to z rozmaru hudebního dramaturga nebo jeho nadřízených, ale playlist vychází z testů, které ověřují reálná očekávání cílové skupiny posluchačů Dvojky. Nemůže ale zohlednit individuální vkus každého jednotlivého posluchače. A tak je to s každou částí programu.

Ke sloganu „Dvojka vás baví“ mohu poznamenat jen to, že jeho častý výskyt ve vysílání je důsledkem toho, že rádio nemá obrázky. To, co televize ukáže v rohu obrazovky – totiž své logo, případně upozornění na další pořady – se v rádiu musí říci. A tím vzniká dojem, který popisujete. Časté opakování názvu stanice, jejího sloganu a příslušné zvukové grafiky slouží k tomu, aby ten, kdo si pustil třeba v autě nebo kdekoli jinde rádio, brzy zjistil, co vlastně poslouchá. Je hodně lidí, kteří ladí podle toho, kde zrovna zaslechnou zajímavou hudbu, zajímavého hosta. Těm jsou ty informace určeny především. Máte pravdu, posluchač si má vytvořit názor sám, ale na druhou stranu, každá stanice pracuje s nějakým sloganem, který je nutně zjednodušující. Dvojka je nejen zábavná, ale má také řadu slovesných a dokumentárních cyklů, které nabízejí spíše poučení a zamyšlení než zábavu. To ten slogan nevystihuje. Anebo ano, ale spíše skrytě: To, že nás něco baví, neznamená jen zábavu, ale také to, že nám to připadá zajímavé. Jistě by bylo možné vymyslet jiný slogan. Jenže jsem si jist, že by trpěl podobným zjednodušením.

Když budete chtít, napište mi prosím, co se Vám na Dvojce nelíbí. Nejsem jejím obhájcem, mým úkolem je zastupovat zájmy posluchačů. A když už nemohu uvést jejich přání do života, alespoň se pokouším přiblížit jim rozhlasový provoz, aby bylo zřejmé, jak se věci mají. Totéž mohu slíbit i Vám.

S pozdravem

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu

_______________________________________________________________________

Vážený pane Pokorný,

děkuji Vám za odpověď. Nejen z této komunikace, ale i z komunikace z ombudsmany z jiných institucí mám bohužel dojem, že si tito lidé pojem ombudsman vysvětlují a berou to jako ochránce a statečný ochránce firemních zájmů a cílů. Dejme tomu a lze to brát jako bernou minci, že Český rozhlas a konkrétně Dvojku poslouchají skutečně statisíce lidí. To je samozřejmě i velký potenciál pro reklamu a bohužel u stanice Dvojka pro propagaci vlastní dokonalosti. Škoda, že vycházíte z vlastního přesvědčení a nemáte jaksi prokazatelné údaje o tom, jak posluchači Český rozhlas Dvojku vnímají. Nicméně nehodlám mluvit za posluchače, i když si neodpustím ještě jednu poznámku na toto téma. V ranních pořadech a anketách nebyl moderátory zmíněn ani jeden kritický názor na způsob vysílání. Možná byl a já jsem chyběl, nicméně moje manželka je tím, čemu se říká věrný posluchač. Já poslouchám s ní, když slyším nepřehlédnutelnou samochválu, trochu rostu, ale mám bohužel neblahý dojem, že k dopoledním pořadům patří jakási selekce toho, co do vysílání patří a co je třeba, aby posluchač neustále vnímal. Vlastní dokonalost. Nic proti ní nic proti názorům na pochvalu, ale znáte ten blbý pocit, že čeho je moc, je někdy příliš? A k tomu se vztahuje to další. Onen druhý pocit má jméno schematismus, tedy vše stejné, možná trochu jako přes kopírák. Má to nesporně své výhody a tou největší je, že není nutné nic vymýšlet, dramaturgie jede podle stejných pravidel a když se do toho vrážení i stále stejné upoutávky na stejné lidi, jejich pořady a jejich výtvory, pak lze snadno podlehnout dojmu uspokojení. A je to velká škoda. Já poslouchám rádio od doby, co jsem začal vnímat tehdejší rozhlas více jak 60 let. Byla samozřejmě jiná doba, vysílání nebylo celodenní, tedy nepřetržité, ale tehdejší Český rozhlas a lidé v něm dělali z mého pohledu pořady o informacích a zábavě, neboť platilo nesporně heslo chléb a hry jsou základem státu. Ideologii jsme vnímali asi až v pozdějším věku, ale když budu srovnávat byť zdánlivě nesrovnatelné, nebyla to taková s prominutím nalévárna, jakou, byť možná budu s názorem osamocen, cítím dnes. Ale dost možná je to dáno věkem. Nicméně některé dnešní pořady jako kdyby byly více o moderátorech a jejich hostech, ne pro posluchače. Bohužel sem tak trochu lze přiřadit jeden z textů Petra Jandy: ,,každou větu začal slůvkem já". Pokud se mýlím, omlouvám se. Navíc ta tendence výběru, opakování, jakoby zapadá do oné, byť možná jenom mojí, teorie onoho schematismu. No a tak, když mohu, utíkám k jiným stanicím a u Českého rozhlasu Dvojky si vybírám. Bohužel ve všech pořadech je už pevně zakotvena propagace Dvojky a některých jednotlivců a pořadů, což i takový Meteor nebo Stříbrný vítr, Lenoška Ivo Šmoldase, Tbogan a některé další poněkud degraduje. Škoda, že není jedna stanice, která by byla více retro a vrátila mne do časů dávno minulých, kdy bylo i více pořadů z regionálních stanic, ale nostalgii ponechme stranou. Sentiment není na místě. Takže znáte názor člověka blížícího se sedmdesátce, možná už trochu senilního, ale občas ještě registrujícího a pro Vás asi bohužel i reagujícího. Jelikož se na stavu věcí asi nic nezmění, vypusťte ho z hlavy, stejně tak jako já  dost často vypouštím, a někdy to jde úplně samo, reklamy a věčně stejné upoutávky na některá díla, moderátory a pořady, které mne mají přesvědčit o tom, že jen nevzdělanec si něco nekoupí nebo něco neposlouchá. 

S pozdravem

J. M.

_______________________________________________________________________

Vážený pane inženýre,

děkuji  Vám za upřímný dopis. Co se týče mé práce, tou není obhajovat Český rozhlas. Mým úkolem je přispívat k tomu, aby posluchači byli s vysíláním spokojeni, aby jejich stížnosti byly vyslyšeny, aby se jimi někdo zabýval a pokud možno je řešil. Pokud něco hájím, tak zájmy posluchačů.

Věkově jsme téměř vrstevníci, mně bude 63 let. Mám na rádio ze svého dětství a mládí stejné vzpomínky jako Vy, stanice Praha tehdy opravdu vypadala jinak. Mnoho let jsem pracoval jako šéfredaktor Týdeníku Rozhlas, proto jsem zblízka sledoval její vývoj a proměny. Dlouho si držela například pod dramaturgickým dohledem Karla Tejkala svou tvář, za Jiřího Vejvody nebo Bronislavy Janečkové a později Miroslava Dittricha se už začala proměňovat, to pokračovalo za Martina Gromana a dalších vedoucích pracovníků. Ty změny byly pozvolné, tak, aby posluchači neměli pocit, že se jim ta jejich stanice vzdaluje, ale problém byl, že stanici poslouchalo stále méně lidí. Během několika let ubyla skoro polovina posluchačů. Samozřejmě roli hrálo i to, že Český rozhlas vytvářel síť stanic, na které mnoho lidí během dne přelaďovalo a třeba už se nevraceli. To hlavní ale bylo, že Dvojka byla stále více stanicí pro všechny, a v důsledku ztrácela pevné posluchačské zázemí. Děti dostaly svou stanici Junior, vážná hudba se soustředila na stanici D-dur, folklor převzaly regionální stanice, ty k sobě převáděly stále více starších lidí, atd. A hlavně, s nástupem projektu mujRozhlas se objevily nové možnosti, jak poslouchat to, co nás zajímá, kdykoli, bez ohledu na čas vysílání. Dvojka tak přestávala být tou páteřní stanicí Českého rozhlasu soustřeďující u sebe všechny věkové a sociální skupiny posluchačů. Pád její poslechovosti byl skutečně razantní. Její vedení reprezentované Ondřejem Nováčkem připravilo poměrně velké změny, které byly počátkem její dnešní podoby. Dvojka dostala mnohem více živého vysílání ze studia, některé pořady předala Vltavě nebo Pohodě… Výsledkem je jiná stanice, než jakou si pamatuji ze svého mládí, ale ta současná Dvojka skutečně nabrala nové posluchače a znovu je z ní skutečně celoplošná stanice s vysokou poslechovostí. S kritikami za to, jak se změnila, samozřejmě. Pokud Vám mohu radit, vybírejte si napříč stanicemi, tak, jak jste to ve svém dopise popsal. Zkuste si vybírat pořady i na stanici Pohoda, to je ta retro stanice, o které píšete. Myslím, že zůstávat setrvale u jedné stanice má smysl v případě proudových stanic, jako je Radiožurnál nebo Plus, kde se neustále objevují nové informace z politiky, počasí, sportu. Ale jinak se vyplatí přelaďovat a pořady si vybírat. Jinak hrozí to, o čem píšete: opakování znělek, upoutávek na pořady, osoby. Pro stálého posluchače to může být stereotypní. Ale recept je jednoduchý a oba ho známe.

S díky za pochopení a se srdečným pozdravem

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu