Kdo je pracovitější? Muži nebo ženy?

Na chalupě jsme potřebovali udělat nový komín. Pozvali jsme odborníka na komíny, a zatímco se s panem Fuchsem domlouval, čím začnou, uklidila jsem, dala jsem ven peřiny, zalila jsem zahradu, umyla jsem umyvadlo a záchod, dala jsem jídlo pejskovi, a šla jsem se pánů zeptat, co budou chtít k obědu.

Dala jsem jim vybrat ze tří možností, a když si vybrali, odešla jsem do kuchyně. A pak to začalo. Každých deset minut na mě pan Fuchs volal.

„Přines mi…“ „Najdi mi…“ „Zavolej si psa, otravuje tady!“

Když nevolal pan Fuchs, volala jsem já.

„Nechcete něco pít?“ „Nechcete kafe?“ „Nedáte si svačinku?“

Chtěli pít. Chtěli kafe. Chtěli i svačinku. Sedli si na ni do chládku, potěšeně koukali na to, co už udělali, zabrousili do politiky, vypili a snědli, co jsem jim přinesla, a šli znovu dělat komín.

Za hodinku jsem měla připravený oběd. Když konečně seděli venku u stolu, přinesla jsem jim ho a zase jsem zalezla do kuchyně, připravená vyběhnout, až pan Fuchs zavolá. Kupodivu nevolal, přinesl vylízané talíře a poprosil o kafe pro oba.

Dostali kafe a buchtu.

Pak šli zase pracovat a dopolední kolotoč se opakoval i odpoledne.

„Přines mi…“ „Najdi mi…“ „Zavolej si psa, otravuje tady!“

Když nevolal pan Fuchs, volala jsem já.

„Nechcete něco pít?“ „Nechcete kafe?“ „Nedáte si svačinku?“

Chtěli pít. Chtěli kafe. Chtěli i svačinku.

Po svačince zvolnili tempo, udělali ještě kousek komína, pak hlavní stavitel odjel, a pomahač, pan Fuchs, spokojeně prohlížel dílo, ve kterém budou zítra pokračovat. Já zatím vytřela všechno, co zašlapali, uklidila jsem koupelnu, kde se myli, a pak pan Fuchs řekl, že by si dal něco menšího.

Bylo osmnáct hodin a já se od osmi nezastavila, a tak jsem si toužebně přála, aby neřekl, že chce topinky a na ně volská oka.

„Kdyby se ti chtělo udělat mi topinky a na ně volská oka…“

Máš je mít, řekla jsem si. Stavěl jsi komín, budeš mít volská oka a topinky.

„Přines mi, prosím tě, noviny,“ ozvalo se za chvíli od jeho stolku, u kterého má lavici, na které si přes den rád zdřímne. Přinesla jsem mu noviny a šla zpátky do kuchyně.

„Nemám tam někde brejle?“

Přinesla jsem mu brýle, za chvíli volal znovu, abych mu přinesla pivo, a za další chvíli jsem mu nesla i tu jeho večeři.

Když začal jíst, sedla jsem si pod ořech, kde mám svoji lavičku já. Dobře se na ní škrabou brambory, přesazuju na ní kytky, vylupuju lískové oříšky, čistím cokoli od čehokoli atd. Atd. Když jsem dosedla, těžce jsem vzdychla.

„Uf. To jsem ráda, že sedím. Jsem pěkně utahaná…“ A v tu chvíli jsem uslyšela pana Fuchse od těch jeho topinek.
„Utahaná? Prosím tě, a z čeho? Vždyť jsi celý den nic nedělala.“