Kostěj Nesmrtelný

Když mě rodiče začátkem roku 1955 odvezli na půl roku do Janských Lázní, protože jsem v srpnu 1954 na kolínské posvícení dostala dětskou obrnu, nechali mi tam krásnou, velkou pannu, kterou v těch letech sehnali bůhvíkde, a knihu Krása nesmírná.

Milovala jsem Kostěje Nesmrtelného, krásnou Vasilisu, babu Jagu, Finista, jasného sokola nebo žabku carevnu. Ti všichni byli v mé ubrečené lázeňské samotě moje rodina. Číst jsem ještě neuměla, ale znala jsem všechny pohádky, museli mi je tedy doma, než jsem odjela do lázní, číst, ale vůbec si nepamatuju, kdy a kdo mi je četl.

Kdo je vlastně autor, napadlo mě před časem. Podívala jsem se na internet a zjistila jsem, že Krásu nesmírnou napsala Irina Valerianovna Karnauchova. Valerianovna? A Irina? Jmenuje se jako já! A já, nevím proč, si od svých čtyř let myslím, že Krásu nesmírnou napsal Kostěj Nesmrtelný.

Ale ono je jedno, kdo ji napsal, protože mi tuhle knihu, stejně někdo v lázních ukradl. Kdo to byl, nevím, ale tu krásnou, velkou pannu, mi ukradly sestřičky. Když nás tehdy odváželi z prvního pavilonu do druhého, stála jsem na chodbě, držela se zábradlí a koukala do dlouhého, úzkého pokoje sestřiček. Na jeho konci stál pod oknem stůl a na něm seděla moje panenka. Vidím ji tam jako dneska. Neřekla jsem si o ni. Bála jsem se. Nebylo mi ještě ani pět. Nechtěla jsem ty zlodějky přivést do rozpaků. A také jsem se za ně styděla.

Co by udělaly, kdybych si o panenku řekla? Zčervenaly by? Omluvily by se mi? Spíš si myslím, že čekaly, až vypadnu na jiný pavilon a pak si některá z nich odnesla moji panenku domů. Pro svoji holčičku. Dala svému dítěti hračku, kterou ukradla postiženému dítěti.

Kvůli téhle krádeži jsem už nikdy potom žádnou panenku nechtěla. Svoji druhou panenku jsem si koupila sama ve svých osmnácti letech. Koupila jsem si ji jako náhradu za tu ukradenou v roce 1955. Potřebovala jsem vyplnit vykradené místo v mých dětských vzpomínkách. Rok jsem se na ni s láskou dívala a pak jsem ji dala dceři své kamarádky.

Věřili byste tomu, že krádež knihy Krása nesmírná mě poznamenala podobně? Nikdy jsem si nekupovala knihy. Co kdyby mi je zase někdo ukradl?

Jako dítě jsem si knihy nemusela kupovat, protože jsem od šesti let chodila do knihovny, kterou jsem měla přes ulici. To byla moje knihovna. Měla jsem vlastně největší knihovnu v Kolíně! Tam jsem si Krásu nesmírnou několikrát půjčila, ale pohádky v ní se mi zdály jiné, než byly v té ukradené. Možná proto, že ti, kteří mi je v mých čtyřech letech četli, si asi zkracovali text, a teď jsem si je četla sama a celé. V každém případě se mi už nezdály tak hezké.

Vlastně ani ta panenka, kterou jsem si koupila v osmnácti letech, už nebyla tak hezká, jako ta ukradená…

A když tak přemýšlím o panence a o Kráse nesmírné, říkám si, že moje nejmilejší hračky, které při mně stály celé moje dětství a dospívání, vyprovodily mě do dospělosti a provází mě stále, byly knihy z kolínské knihovny, která je stále ve stejné budově, v jaké byla v roce 1956, kdy jsem tam začala chodit.

A ještě něco! Na internetu jsem zjistila, že se kniha pohádek Krása nesmírná dá koupit v levných knihách. A protože mám po ní stále vykradené místo v duši, po šedesáti dvou letech si ji koupím. Třeba mi Kostěj Nesmrtelný prozradí, kdo mi ji v roce 1955 ukradl.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.