Má váš muž sestru?

„Oni jsou prostě jiní...“ Známá se ušklíbla.

„Jiní... To je sice hezký, ale kdo to má snášet? Začne mi předhazovat, jak jsem nemožná, a jaký on je strašný chudák, že se mnou musí být! Vypočítává mi, co všechno nedělám tak, jak bych měla, co všechno neumím... a já pak na sebe koukám v koupelně do zrcadla, brečím a říkám si, co když má pravdu? Co když jsem opravdu špatná manželka a on je chudák, který to se mnou prostě musí vydržet? A říkám si, co když můžu být ráda, že...“

Chtěla pokračovat, ale skočila jsem jí do řeči.

„... že se mnou vůbec je? Co když by se mnou jiný chlap nevydržel? Co když jsem opravdu tak nemožná, že můžu být ráda, že je se mnou tenhle?“

Překvapeně se na mě podívala a pak se rozesmála.

„Nebyla jste v té koupelně také?“

Shodly jsme se na tom, že dost chlapů tohle umí. Umí vést hádku tak, aby žena měla pocit, že mu vlastně musí být vděčná, že s ní vůbec je.

„Ale všichni takoví nejsou,“ řekla jsem. Ano, zastala jsem se vás, pánové! Zastala jsem se všech posluchačů, kteří si teď ťukají na čelo, co to zase plácám za nesmysly.

„To doufám, že nejsou všichni takoví,“ řekla moje známá smutně a já, abych byla solidární, a ukázala jí, že na ledové kře partnerského nepochopení není sama, jsem si chtěla rychle vzpomenout, co mi v poslední době udělal pan Fuchs, který je totéž co ten její, akorát v bleděmodrém, ale jako na potvoru jsem si nemohla na nic vzpomenout.

Asi jsem už konečně, po víc jak třicetiletém manželství, dokonalá, napadlo mě. Proto mi už pan Fuchs nic nevytýká!

No jo, ale to jí říct nemůžu. Je jí třicet a vdaná je pět let. To by se jí moc nelíbilo, kdybych ji teď řekla, že ji čeká ještě třicet let podobných hádek!

A v tu chvíli jsem si přece jenom na něco vzpomněla!

„Nedávno mě začala zlobit malá televize v kuchyni,“ začala jsem vyprávět, protože u poštovního okénka se to nějak zadrhlo a vypadalo to ještě minimálně na deset minut. „Koukám na ni v noci, když pan Fuchs už dávno spí, a já ještě něco dělám. Obraz byl černobílý, zvuk strašný, radši jsem ji vypnula a šla jsem spát. Ráno vstával pan Fuchs dřív než já, a když už se oblékal, přišla jsem za ním do předsíně a rozespalá jsem si sedla na židli. „Zlobí televize v kuchyni... podívej se na ni odpoledne, prosím tě...“

Prohlížel tašku, jestli má všechno a přes rameno na mě houkl, zavolej si opraváře! Zůstala jsem klidná, protože pan Fuchs dovede opravit všechno, a tak jsem si byla jistá, že i televize bude odpoledne v pořádku.

„Anténa asi vypadla...“ zamumlala jsem a šla si znovu lehnout. Za chvíli bouchly dveře. Ani mi neřekl ahoj, podivila jsem se, ale pustila jsem to z hlavy. Po ránu jsme divní všichni...

Když jsme se odpoledne sešli doma, seděl pan Fuchs v křesle, četl si noviny a na můj pozdrav neodpověděl.

„Co se děje,“ zeptala jsem se. Mlčel a koukal do novin.

„Stalo se něco?“ Konečně se na mě podíval.

„Nic se nestalo. Vypadni.“

Co to řekl? Asi jsem špatně slyšela.

„Cos to říkal?“

Pohledem si mě vychutnal a znovu to opakoval.

„Vypadni.“

V první chvíli jsem si řekla, fajn, vypadnu, užiju si volný večer, nic ti na zítřek neuvařím, nevyžehlím, nepůjdu se psem, ale něco mi nehrálo.

„Můžeš mi říct, proč mi říkáš, abych vypadla?“ Odpověděl okamžitě.

„Tys mi ráno taky řekla, abych vypadl!“

No... a byla jsem doma.

„Ty pako jedno, já řekla, že VYPADLA anténa!“ Ještě chvíli se tvářil uraženě, ale pak se k nám zase vrátila naše rodinná idylka, a televize, ta za chvíli také běžela...“

Známá přikývla.

„Jo, to jsou celí oni. Vztahovační. A neomluvil se, že ne?“ Neutrálně jsem pokrčila rameny. Popravdě řečeno, omluvu jsem nečekala, všechny přece víme, že muži, alespoň ti naši, se omlouvají výjimečně, ale hned jsem se vás, pánové, opět zastala!

„Možná jsou takoví proto, že odmalička ze všech stran slyšeli, ty ty ty, ty jsi zlobivý chlapeček, to nesmíš! Jsi kluk! Tytyty, to se holčičkám nedělá! Musíš být na ně hodný! Holčičkám se neubližuje! Jsi kluk, musíš to vydržet, i když ti lopatičkou málem vyrazila oko! Tytyty! Holčičky jsou slabší, musíš na ně brát ohled! Dej to autíčko sestřičce, ona ti s ním nic neudělá...“ Známá opět přikývla.

„To je možné. Odmalička se do nich tohle opravdu hustí, tak si to asi s námi teď takhle vyřizují.“ A vtom mě to napadlo!

„Třeba jsou takoví jenom ti chlapi, co mají mladší sestru. Můj muž má mladší sestru. A váš?“

Ohromeně se na mě podívala.

„Má mladší sestru. Je to rozmazlený fracek...“

„Tak je to jasný,“ řekly jsme obě najednou a já naše zjištění ještě vědecky upřesnila. „To znamená, že chlapi, kteří nemají mladší sestry, jsou ti dokonalí, které my dvě doma nemáme!“