Moje babičky

Mé tři kolegyně, kterým bylo kolem sedmdesáti, na mě koukaly několik dnů nedůvěřivě, ale pak se staly mými hodnými babičkami.

Ráno jsme přišly na šestou, do osmi jsme uklízely, pak jsme šly do velké pánské šatny na kafe, povídaly si, a pak jsme šly dodělat, co ještě zbylo. Večer, když se hrálo, jsme se v divadle zase sešly.

Všechny uvaděčky a šatnářky, moje tři babičky mezi nimi, chodily do divadla už kolem šesté, zvlášť v zimě. Nemusely aspoň doma svítit a topit. V nerozsvícených ochozech seděly za pulty šaten jejich stíny, povídaly si a v sedm hodin, když začali chodit první diváci, jsme všechny stály za pulty šaten a u otevřených dveří do hlediště.

Po třetím zvonění jsem podplatila čokoládou tu, se kterou jsem byla v šatně, aby hlídala kabáty i za mě a vklouzla jsem do hlediště. Za dva roky jsem začala napovídat, ale za svými třemi babičkami jsem večer před představením chodila pořád. Už je to hezkých pár let, co odešla do nebe poslední z nich...

Když byl pan Fuchs v roce 1997 v New Yorku, vyjel i na jedno z dvojčat, aby se podíval z vyhlídky. Po jeho návratu jsme si pustili video. Natočil i cestu výtahem nahoru a pohledy na New York. Ale ve chvíli, kdy řekl, konec natáčení, vypínám kameru, jsme pořád něco viděli!

Obraz se pohupoval v rytmu jeho chůze, a nám bylo okamžitě jasné, co špatně vypnutá kamera snímá! Jeho boty a dlaždice. Podlaha byla čistá, čerstvě vytřená, viděli jsme nohy návštěvníků a slyšeli je i mluvit. U zdi, v pravidelných rozestupech, byly vidět nohy starších žen v pohodlných střevících. Trpělivě stály u zdi, na jednom místě. Podle bot a kotníků to byly starší ženy, které tam nahoře byly zaměstnané, aby dohlížely na návštěvníky. České paní uvaděčky. Moje babičky!

11. září 2001 jsme byli doma. Pan Fuchs mě zavolal k televizi a za chvíli proletělo jedním z dvojčat druhé letadlo. Večer jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že už tam nahoře byly. Nechápavě se na mě podíval. „Kdo? A kde?“

Přece babičky, co tam nahoře stály u zdi a hlídaly! Pamatuješ? Jak jsi natáčel podlahu a natočil jsi také jejich nohy! Když se to dneska ráno stalo, tak ještě bylo zavřeno! V televizi říkali, kdyby vyhlídka byla otevřená, že by bylo daleko víc obětí! Myslíš, že už tam nahoře byly? A myslíš, že se dozvěděly, co se děje? Byly přece až nahoře! U nebe!

Neodpověděl, jen pokrčil rameny...

Já si myslím, že už tam byly. Chodily do práce dřív, jako moje kolínské divadelní babičky, udělaly si kafe a povídaly si. Když zjistily, že něco není v pořádku, nejmladší z nich řekla, že to půjde zjistit.

„Nechoď nikam, vystydne ti kafe,“ napomenula ji nejstarší, jejich šéfová, kterou všechny poslouchaly. „Otevíráme až za půl hodiny. Však on nám někdo přijde říct, co se děje. Jsme tady nahoře jako v nebi, nemusíme se ničeho bát...“

Ostatní se zasmály, dál seděly u kafe a povídaly si.

A nikdy se nedozvěděly, co se pod nimi stalo. Byly přece v nebi.