Peníze a zloději

Peníze se v našich životech objeví velmi brzy po našem narození, protože i dítě velmi brzy ví, co to jsou peníze a k čemu jsou potřeba. Brzy pochopí, že zadarmo se nic nedostane.

Většina dětí odmalička slyší, to ti nekoupím, to stojí moc peněz! Nebo slyší, tys to rozbil?! Víš, kolik to stálo? Už ti nikdy nic nekoupím!

Já měla svůj vztah k penězům odmalička nastavený trochu jinak než většina dětí. V roce 1954 jsem dostala dětskou obrnu a tak jsem od čtyř let musela žít s postižením a také jsem musela zvládnout měsíce samoty bez rodiny v Janských Lázních, a měla jsem k penězům poněkud vlažný vztah.

Peníze nezmůžou všechno, říkala jsem si jako dítě. Nevěděla jsem, jak jsem na to přišla, ale věděla jsem, že mám pravdu.

Když mi bylo asi pět let, povídala jsem si s babičkou, která právě dostala svůj důchod, pět set šedesát korun, a dala mi z něho, jako každý měsíc, deset korun.

„Babi, a kdybych byla milionářka, měla bych nohu zdravou?“

Babička zavrtěla hlavou.

„Ne, Irenko. K tomu, abys měla levou nohu zdravou, ti nikdy žádné peníze nepomůžou.“

Tak se nedivte se, že mě peníze nikdy nezajímaly. Nejsou všemocné.

Čtyři roky po listopadu, začátkem roku 1994, jsem stála ve frontě na kolínské poště. Chtěla jsem poslat do redakce Zemědělských novin další pokračování románu, který mi tam vycházel každý pátek a tak jsem stála ve frontě velmi hrdě a nejradši bych všem řekla, co v té nadité obálce mám.

Přede mnou stál kluk o rok starší než já, kterého jsem znala od školy a začal do mě hučet, jak je teď všechno blbý, a že jemu tedy sametová revoluce uškodila, protože se teď nedá nic ukrást jako za komoušů, a že si s bratrem a s otcem nakradli za komoušů z fabriky všechno, co potřebovali pro stavbu svých chat a nakradli si i jiné věci a teď se nedá ukrást nic.

A já, bohémsky šťastná, jak jsem v redakcích žádaná, protože jsem fakt dobrá, když právě teď nesu na poštu další kapitoly románu, jsem se na něj v té frontě usmála, a řekla jsem mu, že mi nevadí, že se teď nedá nic ukradnout, protože jsem pracovala v divadle, kde nebylo co ukrást. Leda vrtík, kterým se připevňují kulisy k dřevěné podlaze jeviště nebo vyřazenou kulisu… a ten smutný zlodějíček se na mě pohrdavě podíval a pak s úšklebkem řekl, vždyť taky nic nemáš.

Když jsem šla z pošty, měla jsem z toho, co mi řekl, zkaženou náladu.

Jak to, že nic nemám? Máme dvě krásné a chytré děti, máme jezevčíka, máme kde bydlet a máme dokonce i auto, i když jsme nikdy s panem Fuchsem nekradli, jako kradl on!

Pokaždé, když jsem ho potkala, jak jede zachmuřený na kole, tak jsem si na to jeho pohrdavé „vždyť taky nic nemáš“, vzpomněla, a trvalo mi tři roky, než se mi konečně rozsvítilo a došlo mi, že on mi vlastně zalichotil! On mě nepočítá mezi zloděje! Pro něj jsem blbeček, který nekrade.

A od té doby, i když je to už tolik let, od té doby, vždycky když ho mám potkat, tak to pokaždé udělám tak, abych ho nemusela pozdravit. Nevím, proč bych měla zdravit zloděje.

A mimochodem, pořád jezdí zachmuřený na kole. Asi se mu pořád nedaří nic ukradnout, jako dřív…

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.