Rodinné stříbro

„Ahoj! Tak co, kdy zase přijdeš do SAVOE? Ahoj,“ halekal na mě na celou ulici a já se zarazila. Nevadilo mi, že mi tykal, ale nevzpomínala jsem si, že bych s ním někdy byla v SAVOY, kam jsem občas zašla s kamarády. Ale že by u toho byl někdy tenhle kluk?! Nikdy! Šla jsem dál, ale odpověď jsem po něm hodila.

„S někým si mě pleteš!“

V tu ránu byl u mě.

„Ahoj! Ahoj! Nepletu si tě! Ahoj! Byla jsi v SAVOY! Seděli jsme přece spolu! Nepamatuješ se? Kdy zase přijdeš do SAVOE?“

Nevím, jak dokázal jít vedle mě, nespustit ze mě oči a nezakopnout, ale dokázal to. Než jsme došli k divadlu, bylo mi jasné, že chlapec má se sebou problém, a zkusila jsem mu vykat.

„Podívejte se, v životě jsem s vámi v SAVOY nebyla. Tak mě nechte na pokoji.“ Ale obdivovatel se nevzdal.

„A kdy zase přijdeš do SAVOE,“ zeptal se naposledy a pak se ode mě konečně odpojil.

Neviděla jsem ho asi měsíc a zapomněla jsem na něj. Pak jsem ho potkala na náměstí a všechno se opakovalo, jako bychom se viděli včera.

„Ahoj! Ahoj! Pamatuješ se na mě? Ahoj! Kdy zase přijdeš do SAVOE?“

A tak to šlo rok za rokem.

Byla jsem těhotná, zval mě do SAVOE. Vezla jsem kočárek s Filípkem, halekal na mě, ahoj, jak se máš. Vozila jsem Ritušku, a jeho pořád zajímalo, kdy si spolu zase půjdeme sednout do SAVOE.

Jednou mě odchytil na náměstí, kde jsem kupovala na trhu květák, a pak šel se mnou domů přes most a celou dobu na mě mluvil. Nejradši bych ho praštila, ale měla jsem plné ruce. Když jsem přišla domů, zůstal stát na chodníku, a já ho ukázala oknem panu Fuchsovi, ten vyběhl ven a vynadal mu. Když se vrátil, mávl rukou.

„Mám tě pozdravovat. Prý máš zase přijít do SAVOE.“

Rozesmáli jsme se oba. Hotel SAVOY byl totiž v té době už deset let zavřený.

Bylo mi čtyřicet, padesát, šedesát. Všechno se měnilo, já se měnila, jenom můj ctitel zůstával stejný.

Před měsícem jsem šla s Ritou a z dálky jsem viděla, jak k nám míří, celý rozzářený.

„Sleduj,“ zašeptala jsem své krásné dceři. „Můj obdivovatel! Už skoro padesát let!“

To už byl u nás a začal na mě zase halekat.

„Ahoj! Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl!“ Rita si ho přísně přeměřila.

„Komu tykáte?! Co si to dovolujete? Znáte ji, že jí tykáte?“

Zatímco já smíchy upadla, můj uražený obdivovatel rychle přešel na druhý chodník.

Asi za týden mi moje dcera – bojovnice, zavolala a byla hodně, ale hodně rozčílená. „Mami, potkala jsem toho tvýho ctitele! Toho, co ti tyká. Toho, jak jsem mu vynadala. A víš, co udělal?! Víš, co udělal?! Tlemil se na mě, běžel za mnou a na celý náměstí na mě ječel, Ahoj! Ahoj! Jak se máš?!“

Víš, moje milá Rituško, když se něco v rodině dědí, tak se tomu říká: rodinné stříbro...