Šedovlasá mánička, moudrostí nepolíbená

Nastoupila jsem v Kolíně v devět hodin ráno do Expresu, který jede z Návsí do Prahy. Hledala jsem prázdnější kupé, abych měla klid na korektury. V jednom kupé, u okna, seděl vyzutý pán kolem padesátky, před sebou počítač, na sedadle vedle sebe zavazadlo, na sedadle proti sobě, měl položené nohy v ponožkách, a vedle svých nohou měl na sedadle ještě jedno zavazadlo.

Prošedivělé vlasy měl stažené gumičkou do krátkého "koňského ohonu". A protože v kupé byla dvě místa volná a šedovlasé máničky mi jsou sympatické, rozhodla jsem se, že vlezu dovnitř a sednu si ke dveřím, abych mu jeho pohodlíčko nenarušila, a tašku si dám naproti sobě, na poslední volné sedadlo.

A tak jsem vlezla do kupé s větami, které používám pokaždé.

"Dobrý den. Máte tady volno?"

Šedovlasá mánička se na mě podívala, nic neřekla, tak jsem si svlékla kabát, pověsila ho na věšák a chtěla jsem si sednout, ale vtom šedovlasá mánička promluvila.

"Máte místenku?"

"Nemám."

"Tak tady nemůžete sedět. To je místenkové kupé." Proboha, co to plácá?

"Tady může sedět kdokoli."

"To není pravda! Já mám místenku. Vy místenku nemáte, tak tady nemůžete sedět. Tohle je místenkové kupé." Pochopila jsem, že nežertuje.

"Pane, dojíždím od roku 1994. Můžu tady sedět, i když nemám místenku."

"Já dojíždím od roku 1964!"

"Tak to byste měl vědět!"

"Jste stará a hloupá! I když dojíždíte od roku 1934!"

Urazil mě. Ženám by se nemělo říkat, že jsou staré a hloupé a nemělo by se jim záměrně letopočtem naznačovat, že jsou vlastně už dávno mrtvé. Vzala jsem si kabát, tašku a otevřela jsem dveře.

"S vámi sedět nebudu."

"To jsem rád," neodpustil si poslední slovo.

Sedla jsem si o dvě kupé dál, kde seděl také jeden pán. A přiznám se, že jsem byla z té blbé šedovlasé máničky, trochu dost rozklepaná.
Za chvíli přišla paní průvodčí, zkontrolovala moji jízdenku, in-kartu a průkazku ZTP, a když skončila, oslovila jsem ji.

"Můžu vás o něco poprosit?"

"Ano."

"Před chvílí jsem si sedla k pánovi vedle v kupé, a on mi řekl, že tam sedět nesmím, protože nemám místenku, zatímco on ji má. Mohla byste jít se mnou a říct mu, že nemá pravdu?"

Průvodčí přikývla a obě jsme šly ke kupé šedovlasé máničky. Sotva nás uviděl, ukázal na sedadlo, kde jsem před chvíli seděla.
"Prosím, posaďte se."

"Já tady s vámi sedět nechci. Ale říkal jste, že tu sedět nesmím, protože nemám místenku."

To už si vzala slovo paní průvodčí.
"Tady může samozřejmě sedět každý cestující, i když nemá místenku."

"Slyšíte,“ kývla jsem na šedovlasou máničku. „A vy jste mi řekl, že jsem stará a hloupá."

Šedovlasá mánička zamumlala něco, kde se mihlo slovo: omlouvám se. Ale opravdu se jenom mihlo.

"Co jste říkal? Že se mi omlouváte?"

"Omlouvám se."

Paní průvodčí zavřela dveře jeho kupé a vrátila se se mnou k mému kupé. Když viděla, jak jsem pořád rozklepaná, usmála se.

"Já vás chápu. Ale buďte nad věcí."

Tak jsem byla nad věcí, ale uvnitř sebe jsem se klepala, ještě když jsem docházela k Činohernímu klubu.

Spustit audio