To vám byla ostuda

Těm, kterým se podobné věci stávají, patří následující příběh.

Je to už skoro deset let, když v dubnu, v roce 1996, byla v Činoherním klubu premiéra hry Zabiják Joe. V pátek byla první premiéra, v sobotu druhá. Dva herci alternovali, tak jsme si řekli, že oslavíme premiéru až v sobotu, kdy bude alternovat druhý herec, a kdy nebudou v klubu premiéroví hosté.

Kolegové mě přemluvili, abych po představení zůstala také a protože jsem mohla jet zpátky do Kolína až ráno, po páté hodině, slíbili mi, že se mnou všichni zůstanou v klubu až do rána.

Sešlo se nás asi třicet, kamarádi a přátelé těch, kteří v představení hráli, popíjelo se, povídalo, někdo hrál na kytaru, zpívali jsme.

Michal Dlouhý, který hrál v téhle hře hlavní roli, došel kolem druhé hodiny koupit na Václavské náměstí pro každého hamburger a klobásy, dali mu to do obrovské krabice, kterou sotva unesl, seděli jsme pak všichni na schodech do klubu a jedli, a já, protože mám ráda přehled, jsem si sedla co nejvýš.

A pak to přišlo. Michal vyndal malou krabičku, dárek, který dostal k premiéře a dal ji kolovat. Když otevřel krabičku muž, zachechtal se, když ji otevřela žena, zasmála se a rychle krabičku podávala dál a tak krabička putovala po klubu ke mně a já si nervózně říkala, tak to bude ostuda!

Zatím všichni poznali, co to je, ale já to určitě nepoznám! Všichni se tomu, co je v té malé krabičce, zasmáli. Co budu dělat, když nepoznám, co to je? Mám se zasmát jako všichni? A co když se mě někdo zeptá, čemu se směješ?

Když krabička došla konečně ke mně, pomalu jsem ji otevřela. Byla jsem poslední a tak se na mě všichni dívali a všichni čekali, jak zareaguju.

Podívala jsem se dovnitř. Bylo tam něco strašně prťavého.

Podívala jsem se na to hodně blízko. Marně. Ta věc, která v rohu krabičky ležela, nebyla podobná ničemu, co znám. Ničemu.

"Co to je," zeptala jsem se jako jediná, a odpovědí mi byl hurónský smích. Smáli se kluci, smály se holky, smáli se mladí, smáli se starší i staří, smáli se prostě všichni, kteří už krabičku otevřeli a podívali se, co v ní je.

Vzdychla jsem si. To jsem celá já. Tak to zkusím ještě jednou. Vzala jsem tu věc do ruky a prohlížela si ji.
"Vypadá to jako nějaká mušlička. Je to mušlička...?"

Klub zařval znovu smíchy. Omluvně jsem se usmála.

"Nepoznám to! Mám brýle na dálku..."

V duchu jsem si říkala, proboha, čemu jste se všichni smáli, když já jediná nepoznám, co to je?! To jsem tak blbá?

Obracela jsem tu prťavou věc v prstech, koukala jsem na ni zblízka, z dálky, čichla jsem si k ní, a všichni se svorně chechtali a mně konečně za dlouhou, dlouhou dobu došlo, co si to rvu co nejblíž k očím a co nemůžu poznat!

Byl to prťavý prezervativ.