Umíš si zavázat tkaničky?

A když jsou, tak je děti mají málokdy zavázané, plandají jim kolem nohou, a já se už před lety odnaučila, je na to upozorňovat.

"Zavaž si tkaničky, šlápneš si na ně a upadneš!"

Z deseti dětí, mi jedno poděkovalo, zastavilo se a botu si zavázalo. Ostatní mě buď vůbec nezaregistrovaly, nebo se na mě podívaly, jako když mi nerozumí, ale nikdy se nezastavily, aby si tkaničky zavázaly. Tak jsem je na to přestala upozorňovat, a když jsem si přečetla, na co se přišlo loni při zápisech do první třídy, došlo mi, že těch devět dětí si tkaničky prostě zavázat neumělo.

O tom, jak jsem se naučila vázat tkaničky já, vám ráda povím. Byly mi čtyři roky, byla jsem v Janských Lázních, každý večer jsem brečela, do pokoje pokaždé vtrhla sestřička, zvedla moji deku a hodila ji na mě tou stranou, kde byly na povlaku rozvázané tkaničky, a zase vyběhla z pokoje.

A já ležela, brečela a ve světle, které do pokoje padalo prosklenými dveřmi z chodby, jsem se učila vázat tkaničky na povlaku. Naučila jsem se to sice jinak, než to v Kolíně naučila maminka s babičkou mého, o dva roky staršího bratra Káju, ale tyto moje janskolázeňské tkaničky držely stejně pevně, jako ty kolínské, které jsem se nikdy vázat nenaučila, i když se mě to maminka s babičkou snažily naučit...

I své dvě děti jsem rychle naučila vázat tkaničky janskolázeňským způsobem, a stejně rychle jsem je naučila chodit na nočník. Byl jim rok a už neměly plenky, protože věděly, na co se nočník používá a používaly ho. Ani tohle učení nebylo příliš těžké.

Stačilo, udělat si na ně čas a vědět, co je chci naučit a hlavně proč. Proč, to bylo jasné. V roce 1975, i v roce 1983, kdy byly moje děti "plenkové", se používaly bavlněné pleny, které se musely vyvařovat a žehlit, a já chodila napovídat do

kolínského divadla – určitě tedy chápete, že se obě moje děti musely naučit chodit na nočník co nejdřív! A naštěstí se to naučily rychle. Měla jsem na to totiž fígl!

Když bylo v pleně hovínko, vysypala jsem ho z pleny do nočníku a při nejbližší příležitosti jsem dítě posadila na nočník tak, aby si nevšimlo, že tam už hovínko je. Po chvíli jsem dítě zvedla a nadšeně mu ukazovala hovínko v nočníku. Radostí jsem skákala po pokoji a obě děti mé nadšení sdílely!

"Páni," říkaly si určitě, "tak takhle to je! Tak proto nás máma furt rve na tuhle věc a chce, abychom na ní seděly! Máma chce, abychom do téhle věci udělaly hovínko! Aha! A když tam udělám hovínko, tak se tam můžu i vyčůrat! Za pokus to stojí! Třeba máma bude zase skákat radostí po pokoji!"

A tak se moje děti příště zkusily do nočníku i vyčůrat a já je nezklamala a radostně jsem poskakovala po pokoji, přesně, jak čekaly! Jak se to říká? Škola hrou?

Ale řekněte mi, jak se mají dnešní děti naučit vázat tkaničky, když jim maminky kupují boty bez tkaniček, protože je to pohodlnější obouvání, nebo jim koupí boty s tkaničkami, ale děti si je stejně nezavazují, protože dneska frčí, když jsou boty
nezavázané.

A jak se děti mají naučit chodit na nočník, když nevědí, proč je maminky nutí sedat si na tu věc, které říkají nočník, a řvou na ně, když na něm nechtějí sedět, a nakonec jim stejně dají papírovou plenu, kterou nemusí vyvářet ani žehlit, a tak jsou spokojené děti i maminky, akorát, že se možná za pár let dočteme, že se u zápisu do první třídy zjistilo, že z dvaceti dětí pouze dvě děti neměly pleny...