Hledač pokladů: I stará podkova je hezká, když ji očistíte

Hledači, detektoráři, mrcasníci, kolečkáři, válkaři, kdo ví, jak ještě si mezi sebou říkají, mají společný znak. Chodí krajinou a před sebou mávají zařízením, které trochu připomíná strunovou sekačku – detektorem kovů

Každý ale hledá něco jiného: „Hodně hledačů je zaměřeno na věci válečné. To znamená tady v podmínkách Pardubického kraje celkem bezpředmětná první světová válka. Potom je další kategorie, to jsou věci z druhé světové války. A pak jsou ještě lidé, kteří spíš drancují různá archeologická naleziště,“ vysvětluje Jaroslav Honzl, kterého k hledání „pokladů“ přivedl jeho koníček, kterým je historie.

A jak to funguje? Cívka detektoru vysílá signál do země a podle odrazů detektor dokáže objevit kovové předměty, přitom každý kov má jinou odezvu. Má to ale háček: „Hodně se to mění s ohledem na to, že železo zakopané rok vydává jinačí signál než železo, které je tam třeba padesát let.“

Zkušený hledač nezačne zběsile kopat při každém zapískání detektoru, většinou totiž pozná, zda má vůbec cenu se ohnout: „Souvisí to s praxí a s tím jak dlouho člověk využívá konkrétní typ detektoru, aby přišel na ty drobné nuance. To základní rozlišení jestli je tam železo, hliník, mosaz, nebo bronz, to se dá naučit celkem jednoduše. Takže víte, co většinou pod tou cívkou může být. Ale jak říkám, ty různé vlivy, jak je půda vlhká, jaké je složení, to vše se do toho promítá.“

Pokud se rozhodnete vydat na lov pokladů, nečekejte, že po prvním víkendu budete mít kompletní sbírku. „Asi jenom pět procent věcí, které najdete, má nějakou hodnotu,“ mírní představy Jaroslav Honzl a dodává: „Ona je hezká i stará podkova, když ji očistíte.“

Nadšeným hledačům začátečníkům doporučuje zkusit štěstí jednoduše někde na poli za městem: „Dříve lidé vyváželi exkrementy ze suchých záchodů na pole. S tím se tam dostávalo i to, co jim při vykonávání potřeby vypadlo z kapsy a už to nechtěli sbírat. Nejjednodušší je vyrazit na jaře, nebo na podzim na pole kolem vesnic a městeček. A dost frekventované jsou třeba staré zarostlé cesty nebo úvozy. Ty najdete podle starých map na internetu. Nebo se prostě projděte po lese a zkuste to takzvaně na blind.“

Pomineme-li hřebíky, plechovky a další „šrot“, tak k nejběžnějším nálezům patří mince, které kolikrát nejsou ani moc staré. Často také narazíte na klíče. Pak jsou tu nálezy, které by bylo lepší nenalézt. „Kamarád na Skutečsku našel dřevěnou bednu plnou italských funkčních granátů z první světové války. Potom našel protitankové miny,“ říká Jaroslav Honzl, který má mezi kamarády i opravdové šťastlivce: „V Litomyšli kamarád, někde ve starém domě ve zdi našel stříbrné mince ze 17. století.“

A jaké nálezy má na svém kontě náš host? Na mikrofon o nich z pochopitelných důvodů mluvit nechce, s jedním se ale pochlubil. Nepatří možná k těm nejvzácnějším, ale rozhodně byl jeden z nejtěžších: „Jako mladší jsem jezdil do pohraničního opevnění ke Králíkům, tak jsem si tam vzal detektor s sebou a našel jsem tam střepinu z pozorovacího pancéřového zvonu, která měla asi půl tuny. Šest let tam ležela a asi před rokem a půl ji někdo odvezl traktorem do šrotu, takže taky prima,“ říká trochu smutně Jaroslav Honzl.

Lovení pokladů detektorem je krásný koníček, který se ale často pohybuje na hraně zákona. Jaký by měl být správný postup šťastného nálezce? „K tomu je důležité říct, že asi od padesátých let u nás platí zákon, že vše co najdete pod zemí, i když je to na vaší zahradě, tak je státu. Další problém je s tím, že když najdete hrnec zlaťáků, tak bez ohledu na to, jakou má historickou hodnotu, tak vy dostanete deset procent nálezné, ale jenom z ceny toho kovu, který najdete. Což vzhledem k tomu, jak vysoká je kulturně – historická hodnota toho nálezu, je celkem zanedbatelná částka. A to je asi ten důvod, proč si to lidé hodně nechávají a neodevzdávají tam, kam by mělo, což je u nás třeba archeologům na pardubickém zámku,“ vysvětluje Jaroslav Honzl.

Pokud budete chtít s hledáním začít je dobré si na víkend detektor půjčit a vyzkoušet. Základní typy pak začínají na částce okolo pěti až deseti tisíc korun. S cenou pak roste kvalita. A jedna rada závěrem: „Není důležitý dosah detektoru. Většina nálezů se dá nalézt do nějakých 30 cm. Když to není vyloženě zakopané a je to ztracené, nebo nějak pohozené, tak ta půda zase tak rychle nepřibývá. Dražší detektory jsou lepší v tom, že dokáží nalézt drobnější věci,“ uzavírá zajímavé povídání Jaroslav Honzl.