Evžen Báchor vystavuje snímky koní. Včely mu ale neuletěly

„Mám velkou radost, že se lidé o včely zajímají. Pochopili vážnost situace. Všichni víme, že včela pro nás dává hodně. Byla by škoda, aby zahynuly. Díky včelám jsem asi známější, ale umím taky něco jiného,“ ubezpečuje Evžen Báchor.

Fotoaparát našel na půdě

První své fotografie dělal Báchor už někdy v deseti letech. „Chodil jsem do čtvrté třídy. Pocházím z Krkonoš, kde byla spousta opuštěných domů po vysídlení německých obyvatel. My jsme jako kluci chodili dobrodružně po půdách, starých zříceninách. Tam jsem našel starý fotoaparát zamotaný ve voskovém papíru i se stativem. Začal jsem s ním fotit. Filmy jsme si vyvolávali doma v talířích. Na červené světlo jsme potřebovali takový krepák navlečený na žárovku. Snímky se kopírovaly z negativu přímo na papír. Měli jsme takové kopírovací rámečky a takto jsme dělali prvotiny. Dodnes je mám doma schované.“

Část mládí prožil na Šumavě u svého dědy, který se staral o koně. „K těmto zvířatům jsem okamžitě přilnul. Chodili jsme je plavit na řeku, krmili jsme je, hřebelcovali, byli jsme s nimi celý den. Postupně jsem s koňmi jezdil sám, staral jsem se o ně. Kůň patří do mého života podobně jako třeba ty včely. Už jsem je nikdy neopustil.“

Evžen Báchor rád fotí na Velké pardubické|foto: Evžen Báchor

Nejšťastnější byl Báchor podle svých slov v patnácti letech, kdy trávil poslední prázdniny jako pasák krav. Dostal tehdy pomalého koníka. „Na něm jsem objížděl stáda a hlídal jsem je. Fotoaparát jsem vozil s sebou, aniž bych si uvědomoval, že jednou budu fotografem. V šestnácti nebo sedmnácti jsem přesedl na koně v motoru a začal jsem jezdit motokros. Když jsem šel na vojnu, tak mně rodiče motocykl prodali, aby se mi nic nestalo. Pak už nebyl důvod kupovat nový, protože jsem založil rodinu. No a už jsem chodil jenom s tím fotoaparátem…“

Ke každé fotografii příběh

Jak říká Báchor, nic nefotí tak, že jenom takzvaně cvaká. „Vyrostl jsem na filmu, což byl poměrně drahý materiál. O každém snímku jsem musel přemýšlet. V hlavě jsem si připravil scénu, kompozici, pak jsem si nastavil fotoaparát, aby snímek byl ostrý, aby tam všechno bylo. Pak jsem čekal na tu situaci. V momentě, kdy nastala, jsem spustil spoušť. Dlouhá léta jsem pracoval jako fotoreportér v novinách. Měl jsem třeba jenom dvě políčka na jednu akci. Musely to být dobré snímky. Opravdu trénink, škola života… I dnes, když mám digitální aparát, přemýšlím a nepouštím automat, který by udělal sérii snímků. To je zvyk z mládí. Vyplácí se mi, protože pokaždé vznikne snímek podle toho, jak bych si ho představoval.“

Jubilejní padesátá fotografická výstava Evžena Báchora se jmenuje Koně. Pardubická Zelená brána ji hostí až do konce června.