Kam zmizely cukrovary? Dřív rostly jako houby po dešti

„Bývalo potřeba neskutečné množství řepy a navíc se dnes získává mnohem víc cukru než dřív. Výroba cukru je poměrně složitá. Vezmeme řepu od zemědělců, vypereme ji, vyčistíme, nařežeme na řízky, a ty louhujeme v extraktoru. Získanou surovou šťávu vyčistíme pomocí vápenného mléka. Odpaříme a vaříme,“ popisuje vedoucí provozu Radka Kornelaková z Dobrovických muzeí.

Čtěte také

Muzeum cukrovarnictví, lihovarnictví, řepařství a města Dobrovice nabízí návštěvníkům kromě tří celoročně otevřených prohlídkových okruhů sezónní prohlídky továren hned vedle muzeí. Leží pár kilometrů od Mladé Boleslavi.

Domácí cukr - drahý špás

Podle Kornelakové se domácí výroba cukru moc nevyplatí. „V minulosti si lidé dělali takzvaný řepný sirup. Nastrouhali si cukrovou řepu, několik hodin ji vařili. Šťávu pak všestranně využívali.“

Cukrovar v Pardubicích kolem roku 1890|foto:Východočeské muzeum Pardubice, Český rozhlas

Druh cukru záleží na velikosti krystalů. „Nejmenší má cukr moučka, která se získává namletím krystalů. Současným trendem je mít krystaly co nejmenší. A třeba kostku cukru získáte tak, že lisujete horkou parou. Jde o novinku od roku 1841. O cukru se kdysi mluvilo jako o našem bílém zlatu.“

Sladká rizika

Podle některých názorů představuje cukr nebezpečí. Jako problémový vidí proces přeměny přírodniny v cílový produkt. Cukr si pak prý z lidského těla bere to, o co byl připravený. Radka Kornelaková reaguje: „Mezi lidmi se šíří obrovská fáma o cukru jako o jedu. Při výrobě se produkt všech nečistot naopak zbavuje. Výsledkem je čistá sacharóza, bílý, průhledný cukr. Myslím si, že se bez něj člověk neobejde. Potřebujeme ho pro růst, ale samozřejmě všeho s mírou.“