Klečet u stolu? Raději si sednu, vzpomíná na Japonsko český hudebník

„Můj celkový pocit z turné byl, že to bylo naprosto skvělé. Podle reakcí publika, dirigenta i pořadatelů dopadly koncerty výborně. Teď už se v orchestru tajně sázíme, kdy nás do Japonska zase pozvou,“ říká s úsměvem Brablec. Soubor se v zemi letos představil jako jediný český orchestr a odehrál tam devět koncertů.

Představil se například ve velkém sále v Nagasaki pro 2 tisíce posluchačů. Ale své umění ukázal dokonce i v aukční síni, kde se draží koně. Prostředí má na produkci vliv, hlavně akustika. Muzikant si na místě musí chvíli zahrát, je totiž nutné hrát různým způsobem.

Hudba jako univerzální jazyk

Na turné spolupracovala Komorní filharmonie Pardubice s japonským dirigentem, který má dlouhodobou vazbu na Česko. Ani v komunikaci s japonskými sólistkami nenastal podle Brablece problém. „Komunikovali jsme přes dirigenta. Ale ono není třeba mnoho mluvit a každý ví, co má dělat. Stačí si jenom ty sólistky poslechnout.“

Cesta do asijské země byla dlouhá. Nejdelší úsek představoval let z Frankfurtu do Tokia. Během turné museli hudebníci utíkat před tajfunem a měnili program.

Poctiví, ale neanglofonní

Pro Brablece bylo šokující, že Japonci skoro neumí anglicky. „Jako lidé na mě ale zapůsobili - tolik poctivosti, úcty a ohleduplnosti jsem nikde jinde nezažil. Ta poctivost je asi v jejich kultuře zakořeněná. Třeba tramvaj jezdí bez jízdenek a revizorů. Každý vůz má kasičku, při výstupu do ní vhodíte libovolnou sumu. Nikdo to nekontroluje.“

Tradiční japonské restaurace nemají stoly a židle, u jídla se klečí. Cizinci se můžou najíst u baru nebo u několika takzvaně normálních stolů: „Klečení jsem odmítal. Zaujalo mě, že když usednete, dostanete nahřátý vlhký ručník na utření rukou. Na obsluze se zase projevuje ta uctivost. Po zaplacení jde číšník s vámi ven, uklání se a děkuje…“