Nechcete mít těžké stáří? Nebuďte sobci!

„Záleží, v čem jsme vyrostli, jak nás ovlivnili rodiče, okolí. V každém z nás takové věci zůstávají. Jak člověk stárne, může trochu ztrácet sebekontrolu. Může mít pocit, že všechno zažil a do popředí vystoupí horší vlastnosti. Jde o odraz celoživotní činnosti,“ říká špičkový odborník.

Léčí se všechno

Prý není vůbec žádný rozdíl mezi geriatrem a pediatrem. Pokaždé musí k člověku přistupovat komplexně. Pokouší se léčit všechno. Jenom jejich pacienti mají různý věk. „Jsme trochu jako detektivové, dáváme věci dohromady. Psychosomatické obtíže bývají velice časté.“

Jak upozorňuje Ivo Bureš, tato práce je hlavně týmová. Proto tak vnímá taky nedávnou Cenu za mimořádný přínos v oboru gerontologie, kterou dostal: „Tuto cenu beru jako ocenění celoživotní práce a všech mých současných i minulých spolupracovníků. Na práci se podílejí sestry, ošetřovatelky, sanitáři, logopedové nebo fyzioterapeuti. K lidem musíme mít zvláštní přístup, respektovat jejich jedinečnost, nemůžeme se k nim chovat stejně jako k lidem středního věku.“

Na sobě pozoruje, že je psychicky méně odolný než dřív. „Řada věcí se dá nacvičit, ale když se potkáváte s lidským utrpením, tak se vás to týká. Každý z nás je jinak emočně zdatný. Někteří to neunesou. Určitě jsem jiný než zamlada. Dřív jsem vydržel psychicky víc. Uměl jsem mávnout rukou…“

Přínosná mezigenerační setkání

Na oddělení pod vedením primáře Bureše každoročně přicházejí děti ze škol, aby se setkali s pacienty. Ani letošek by neměl být výjimkou: „Snažíme se lidi trvale aktivovat – toto je něco jiného, setkání jiných věkových kategorií. Starší člověk pak často zapomene na svůj věk, na své problémy a dostane se do dětství, vzpomínek-důležitý moment.“