Vojenské zajatecké tábory na Pardubicku

Jaká práva a povinnosti zajatci měli? Kolik jich bylo a odkud? O tom jsme mluvili s autorem Encyklopedie válečného zajetí a internace Lubomírem Chobotem.

Zajatci museli být díky konvenci drženi za stejných podmínek, jaké měli vojáci Československé armády. Z toho důvodu byly zřízeny vojenské zajatecké tábory, v Pardubickém kraji byly tři. Dva v Pardubicích a jeden v Přelouči. „Tam byli zajatci ubytováni v jednom dřevěném baráku obehnaném ostnatým drátem. Byl to tábor relativně malý, který zajišťoval pracovní síly výhradně pro automobilní zbrojovku,“ popisuje Lubomír Chobot.

Tábor na pardubickém letišti měl charakter spíše pracovního tábora a také byl celkem malý. Zajatci pracovali přímo na vojenském letišti. I když šlo v obou případech o malé tábory, byly samostatné a nezávislé na nějakém kmenovém táboře.

Naopak vojenský zajatecký tábor v Pardubicích u tehdejší Fantovy továrny byl svým charakterem mnohem víc podobný kmenovému, mateřskému táboru. Vznikl v červenci 1946, sestával z šesti dřevěných baráků, a jak uvedl Lubomír Chobot, patřil rozhodně k těm větším: „Disponoval ošetřovnou, sprchami s teplou vodou, kuchyní. Zajatci pracovali nejen ve Fantově továrně, ale také v průmyslu a zemědělství.“

Zajatci z celé Evropy

Zajatci ale nebyli pouze Němci, jak by si asi mnozí mohli myslet. V táborech kromě nich bylo možné narazit na Rakušany, Rusy, Rusíny, Ukrajince, Poláky, Lužické Srby, Francouze, Slováky, Rumuny, Maďary, Čechy a tak dále. „Byla to obrovská směs, a ne všichni byli dobrovolní bojovníci, kteří odešli na východní frontu. Mnoho z nich bylo nuceně naverbováno, a to často ani neuměli německy,“ říká Lubomír Chobot.

Z dobových dokumentů jsou celkem přesně známé i počty zajatců. Pokud se bavíme jen o motolském a milovickém táboře, které byly prvními tábory ryze pod správou československé vojenské moci, tak na konci května 1945 se v nich nacházelo více než deset tisíc lidí zajatých při květnových bojích. „V tom není započteno více než čtyřicet tisíc zajatců předaných rudé armádě,“ dodává Lubomír Chobot.

Práce, povinnosti, málo volného času

Pracovní povinnosti zajatců podle Lubomíra Chobota plynuly z okolností způsobených válkou: „Dopravní cesty byly přerušeny, silnice lemovala těla vězňů z pochodů smrti, v zemi bylo množství nevybuchlé munice. Takže pracovní nasazení těch, kteří za to byli zodpovědní, bylo samozřejmé.“

Volného času zajatci mnoho neměli, i když i to mělo svůj postupný vývoj. Už v druhé půlce roku 1945 fungovaly v některých táborech jisté benefity, které měly zajatce především motivovat.

„Například tábor v Brandýse nad Labem umožňoval zajatcům navštěvovat táborovou knihovnu,“ říká Lubomír Chobot. Paradoxem je, že knihovna byla z počátku vybavena knihami, které byly zabaveny samotným zajatcům.

Situace ale rozhodně nebyla všude stejná. Někde měli zajatci volno jeden den v týdnu, jinde dřeli třeba i 16 hodin v kuse denně a sotva si našli čas, aby napsali dopis domů. „K stabilizaci došlo v létě 1946, kdy byly návštěvy delegátů Červeného kříže častější a každá vedla k nějakému posunu, k rozvoji volnočasových aktivit a kulturních událostí,“ uzavírá Lubomír Chobot.