Výtvarník Libor Škrlík maluje na nemocniční stěny. Baví tím děti

„Na něm vznikly první příběhy, pak se dostaly do nemocnic. Občas mám potřebu si odskočit a udělat něco pro dospělé, abych se z těch myší a housenek úplně nezbláznil. Ale svět kolem je tak divoký, že pro mě je tvorba pro děti neuvěřitelný únik a úlet do světa, kde se neděje tolik špatných věcí,“ přiznává Libor Škrlík.

Proč zrovna nemocnice?

Původním povoláním je učitel. Ještě když působil na základní škole, tak se na něj obrátila kolegyně, která právě učila v nemocnici, jestli by tam neudělal nějaké malby. „Po víkendech jsem to začal realizovat a zjistil, jak neuvěřitelně ty věci fungují. Není to jenom něco, kolem čeho lidé projdou, podívají se, ale že si na základě maleb vyprávějí. Navíc jsem díky tomu zažil spoustu osudů, příběhů. Mohl jsem si v hlavě srovnat, co je důležité a co není. Obdivuju, jak jsou v nemocnicích statečné děti. Spousta dospělých by se od nich mohla učit.“

Výtvarník Libor Škrlík|foto: Honza Ptáček

Začátky byly v Chrudimi, pokračovalo se v Pardubicích. „Čeká nás tam práce i příští rok, kdy se chystá výzdoba chirurgie. V Ústí nad Orlicí máme za sebou ve spolupráci s Nadačním fondem Zdeňky Žádníkové první etapu. Druhá etapa bude hned na začátku příštího roku. Hlavní těžiště tvorby ale asi bude v pražském Motole. Tam působíme už pátým rokem. Na oddělení dětské ortopedie ve spolupráci s Českým atletickým svazem děláme projekt Atleti pomáhají,“ říká Škrlík.

Učebnice a Čenda Buráček

Začátkem roku 2013 byl dokončený projekt komiksového Čendy Buráčka. Jednalo se o výzdobu dětské výslechové místnosti na policii Pardubického kraje. „Tam procházejí malé děti a mají povídat o nepěkných činech ze svého okolí. Beru to jako duševní zásek, protože i na základě psychologie v sobě má každý člověk kus dítěte a kus dospělého. U mě asi převážilo to dítě. Bude mi padesát, duše je jinde, ale jsem spokojený.“

Bývalého učitele v sobě Libor Škrlík nezapře. Teď ilustroval dvě učebnice angličtiny, které se dostanou ke dvěma tisícům dětí.