Zpověď anorektičky: Vážila jsem 31 kilogramů

20. listopad 2015

Zatímco ještě před několika lety byla anorexie téměř neznámým pojmem, dnes touto nemocí patřící mezi poruchy příjmu potravy trpí čím dál větší počet lidí. Také Michala Jendruchová odmítala jíst a trpěla zkreslenými představami o svém těle.

Hledat příčiny anorexie není jednoduché: „Ono se nedá říct, že byla jedna jediná příčina. Anorexie není jako chřipka. Je to shoda mnoha okolností. Teprve teď, po 25 letech, jsem společně se zkušenou psychoterapeutkou začala rozklíčovávat příčiny,“ popisuje okolnosti objevení nemoci Michala Jendruchová.

Spouštěčem může být i přístup okolí: „Já se třeba nedovedla v dětství bránit, když mě někdo slovně napadnul. Bála jsem se prosadit a spoustu věcí jsem v sobě dusila. A pak už stačilo, že s mým nízkým sebevědomím někdo zaútočil na moji postavu, měl nemístné poznámky. Ten kdo má slabé sebevědomí, toho to semele. Do toho jsem před sebou měla babičky, které byly korpulentní dámy, obě nás zahlcovaly zákusky a já se bála, že dopadnu jako ony. Do toho poznámky na moje buclaté tvářičky a já se toho lekla.“

Nemoc si musíte připustit

Člověk trpící anorexií si svou nemoc většinou neuvědomuje: „Hodně nemocných si vůbec nechce připustit, že se něco děje. Navíc před 25 lety se o této nemoci ještě tolik nemluvilo, takže v rodině nikdo nechápal co se vlastně děje.“

Anorektici jsou v představách veřejnosti extrémně pohublé trosky. To ale nemusí být pravda, v prvních letech anorexie poznat není: „V té době, když se na mě někdo podíval, tak by neřekl, že trpím anorexií. Byla jsem štíhlá, ale ne nějaká kachektická. Ale to myšlení ve mně bylo pořád a to je to, čeho bych se chtěla úplně zbavit.“

Ve třiceti letech vážila Michala Jendruchová 31 kilogramů, uvědomila si, že má problém a rozhodla se, že s tím něco musí udělat: „Rozhodla jsem se, že s tím skončím, ale nevěděla jsem jak. Nevěděla jsem co jíst, jak jíst a jak se z toho vyhrabat.“

V té době byl její příjem potravy minimální: „Jedla jsem strašně moc zeleniny. Ale samotná zelenina člověku nic nedodá. Jedla jsem i hodně ovoce a to mě vlastně udržovalo i v tom stavu, že jsem aspoň tak nějak žila a dýchala.“

Návrat do normálu je pomalá a psychicky náročná záležitost: ?Věděla jsem ,že nemůžu nabrat pět kilo najednou. Musela jsem si zvykat na každé deko. Krůček po krůčku jsem zaváděla nová jídla, větší porce. Učila jsem se jíst a zvykat si na nové tělo.“

O jídelníčku a množství snědeného jídla dnes už Michala Jendruchová nepřemýšlí: „To je právě to co už v dnešní době nechci řešit. Chci jíst kdykoliv a cokoliv. Myslím si, že se to už začíná dařit. Dokonce i jako dlouholetá vegetariánka jsem začala jíst maso. Snažím se, abych si mohla dát od všeho.“

Dnes už je Michala Jendruchová z problému skoro venku, pořádá besedy a napsala také knížku o anorexii a o tom, jak se s ní vyrovnat „Už je to za mnou – osobní zpověď (bývalé?) anorektičky“. Otazník v názvu knihy není náhodou: „V době, kdy kniha vznikala, jsem nevěděla, co bude dál. Díky té psychoterapii se teď snažím vypátrat příčiny a díky tomu, že už je odhaluji, se cítím daleko silnější. Ale říká se, že u anorexie člověk nikdy neví. Vím, že když vyřeším všechny ty příčiny, tak pak budu moct říct ano, jsem zdravá.“

Na besedách se snaží mluvit o anorexii především se zdravými lidmi: „Aby zdraví lidé, kteří se dostanou do kontaktu s nemocnými, věděli co nás trápí, co těm nemocným hází klacky pod nohy. Co jim neříkat, čím je podpořit. Protože vím, co mi ubližovalo v tom procesu uzdravování se. Když jsem se snažila na sobě pracovat, pak někdo přišel a řekl mi, ty ses krásně dala dohromady, tobě to sluší, tys hezky přibrala. To je prostě to, z čeho mají lidé s anorexií hrůzu. Když tohle řeknete nemocnému, který se snaží přibrat, tak začne hubnout a okamžitě se dostane zpátky. On v tom vidí, že je při těle, takto má změněné myšlení.“

Michala Jendruchová

Těm, kteří procházejí podobnými zkušenostmi, vzkazuje Michala Jendruchová jediné: „Aby na to nebyli sami. Já na to byla dlouho sama, věděla jsem, čeho chci dosáhnout, ale na druhou stranu mi šlo o život a taky jsem to nemusela stihnout. Potom, když jsem si našla terapeutku, tak najednou ty pokroky byly rychlejší. Je to snadnější cesta, když na to člověk není sám.“

autor: HRU
Spustit audio