„Čechomor v sukních“ Benedikta
Připomínáme výtečný debut Sejdeme se v Dolly z roku 2001
Rok 2001 přinesl megaúspěšné album Proměny, které Čechomor katapultovalo do playlistů všech rádií a z ogarů, kteří pár let před tím hráli za pár korun na Matějské, se stali hvězdy. Najednou se ukázalo, že oživování folklóru a nejrůznější fúze s lidovou tvorbou mohou být docela sexy. Na tehdejší vlně se svezla i kapela Benedikta, která ale na rozdíl od Českomoravské hudební společnosti nelistovala jen v Sušilovi, ale svoje zraky upřela mnohem více do dálky. Ze dvou pětin dívčí kapela po svém předělávala rusínské, ukrajinské, polské a konec konců i moravské. My 299. Neon věnujeme jejich debutovému albu Sejdeme se v Dolly, které vyšlo v roce 2001 u Indies.
Když si do Googlu zadáte slovo „Benedikta“, vyskáče vám spoustu odkazů na benediktíny a případně papeže Benedikta XVI. O kapele se toho zas tolik nedozvíme, a abych se přiznal, i když jsem s Benediktou před lety natáčel, spoustu informací se mi o nich jednoduše vykouřilo z hlavy. Jisté je, že soubor kolem sester Míši a Petry Váňových vznikl počátkem 90. let a domovem jim byla Karviná. To se později stal jeden z důvodů rozpadu, kdy byla kapela neustále rozkročená mezi Prahu a Severní Moravou, ale to už předbíháme. V roce 1997 se Benedikta takzvaně zprofesionalizovala a vyrazila na zteč všech možných festivalů. Jejich úpravy lidových písní, které Benedikta dokázala umně zabalit do rockového, jazzového, funky i punkového kabátku zaujali na Zahradě, kde kapela získala Krtečka. Časopis Folk a Country je tehdy také vyhlásil objevem roku. Od toho už byl jen krůček k natočení debutového alba, které v roce 2001 dostalo název Sejdeme se v Dolly.
Deska vznikla v ostravském studiu Citron. Na zvuku se podepsalo citlivé ucho Petra Slezáka a producentem byl Luboš Novotný ze skupiny Druhá Tráva. Nezkušená kapela přizvala do studia řadu dalších hostů – zvuk výrazně obohatili kytarista Peter Binder, saxofonista a flétnista Michal Žáček a další ostravský patron klávesák Boris Urbánek. Tehdejší baskytarista Jaryn Janek si v jednom pozdějším rozhovoru desku poměrně pochvaloval. Kromě slabšího zvuku poukazoval především na to, že deska už tehdy příliš nekorespondovala s tím, jak se Benedikta presentoval naživo. V porovnání s velmi živelnými a rockově odpálenými koncerty zní kolekce 11 písniček přeci jen uhlazeně.
Benedikta si po vydání debutu vysloužila přízvisko ženský Čechomor a částečně se svezla na tehdy módní folklórní vlně. Kapela se tehdy presentovala i na divadelních prknech, kde spolupracovala s profesionálními scénami v Ostravě a Opavě. V sestavě došlo k výraznému personálnímu otřesu – ústřední trio Petra Váňová, Míša Váňová a Jaryn Janek doplnili bubeník Vojta Douda, perkusista Víťa Halška, kytarista Markus Tran a saxofonista Mára Prokop. To se částečně projevilo i na pozměněném zvuku kapely, druhé album Punky Dumky přineslo ještě výraznější stylové rozkročení včetně až hip hopové Šej hoj. Benediktě také přineslo nominaci na cenu Akademie populární hudby v oblasti world music.
Jak už jsem naznačil v úvodu, Benedikta nakonec svůj boj o posluchače nevyhrála a někdy koncem minulého desetiletí se rozpadá. Jaryn Janek v roce 2011 vydal sólové album Ty lidi, na které pozval Lenku Dusilovou, Dorku Barovou, Janu Šteflíčkovou nebo i svou někdejší spoluhráčku z Benediktu Petru Váňovou – nyní už jako svou manželku Petru Jankovou. Ta se hudbě věnuje spíše okrajově, výrazněji se uplatňuje v herectví (Divadlo Semafor, NANOHACH, televizní seriály) a podílí se na činnosti občanského sdružení Portus jako asistent lidí s mentálním postižením v chráněné domácnosti na Slapech). Houslistku Michaelu Váňovou nalezneme mimo jiné v orchestru Národního divadla Moravskoslezského.
Může dnes kapela z Čech skutečně prorazit do zahraničí? Může, ale je třeba si uvědomit, že nikdo venku není zvědavý na 285. klon indie kytarovky. Benedikta se svým poučeným mixu folklóru byl přesně ten případ kapely, která by při troše štěstí mohla stát solidním exportním artiklem. Mohla, ale nestala.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
