I ve stáří se můžete cítit dobře. Nestyďte se a nechte si pomoct

Podávání infuzí, převazy ran, odběry. Informace o příspěvcích na péči a na mobilitu. Doporučení kompenzačních pomůcek. To všechno nabízí domácí zdravotnická služba. Kdo ji potřebuje, určuje praktický lékař nebo doktor, který po hospitalizaci v nemocnici pacienta propouští domů.

Pokud máte pocit, že byste přímo vy, nebo někdo z vaší rodiny, takové služby potřebovali, obraťte se na svého lékaře. Nemusíte se bát, že se nedoplatíte. Domácí zdravotní péče je hrazena z pojištění. Ostatní služby jsou zpoplatněné, ale tak, aby na ně dosáhli všichni, kdo je potřebují.

Sestry jezdí do terénu tak často, jak je potřeba

Když se s takovým doporučením obrátíte na Vlastu Douškovou, ona ho vyhodnotí podle toho, co potřebujete a kde bydlíte. Poté vám přidělí zdravotní sestru. „Každá sestřička má zhruba třicet pacientů. K někomu jezdí dvakrát týdně, k jinému dvakrát denně, podle individuální potřeby,“ říká Vlasta Doušková.

Čtěte také

Budete se tedy pravidelně vídat s konkrétní pracovnicí. To je také důležité. Díky tomu se dá mluvit i o přátelském sociálním kontaktu. „Také komunikace v rámci širší rodiny je pak jednodušší a navíc se pacient rychleji uzdravuje,“ vysvětluje výhody tohoto systému Vlasta Doušková. Lidé se tak nemusí zbytečně přesouvat do zdravotnických nebo sociálních zařízen a mohou i ve stáří zůstat doma.

„Půlka našich klientů žije sama a druhá v širší rodině. Hluboce mekám a obdivuji všechny, kteří se o své blízké dokážou a chtějí starat doma,“ uvádí Vlasta Doušková.

Starší lidé špatně jedí

Je neuvěřitelné, jak například senioři špatně jedí. Na jejich jídelníčku jsou převážně sacharidy. Ty zhoršují jak hojení ran, tak i oslabují celý organismus. Proto se ošetřovatelská služba také zajímá o skladbu stravování svých pacientů. „Zvyšujeme jim dávky bílkovin. A protože víme, že pacienti v tomto věku nemají příliš rádi maso, radíme jim, jak získat bílkoviny z jiných potravin.

Nebuďte v tom sami

V posledních dvaceti letech jsme se postupně propracovali k tomu, že vícegenerační soužití je spíš výjimkou. Pokud je to v rámci jednoho města, není to zase takový problém, protože mladší členové rodiny babičky a dědečky navštěvují. Mnohé jim dokáží zařídit a přivézt. Horší to je, když je dělí desítky kilometrů.

Čtěte také

Jestliže je senior zdravý, často má i nějaký společenský život. Setkává se s přáteli, navštěvuje společenské akce. Nemoc to ale v drtivé většině mění. Ze dne na den se člověk odřízne od okolního světa. „Právě proto k nim dojíždíme, protože mají omezenou schopnost pohybu. Bohužel máme minimum kompenzačních pomůcek, které by zlepšili možnost dostat se ven. A hlavně to souvisí se studem,“ říká Vlasta Doušková.

Stydíme se za to, že už nemůžeme

Češi se stydí za svou nemohoucnost, že musí použít berle nebo vozík. Pořád řeší, co by tomu řekli lidé z blízkého okolí. Například v Holandsku to funguje úplně jinak. „Holanďané počkají na ošetřovatelskou službu a nechají si pomoct. Potom ale udělají všechno proto, aby se dostali ven, snaží se zařídit si všechno, co ještě zvládnou,“ popisuje svoji zkušenost ze zahraniční stáže Vlasta Doušková.

Navíc si všimla, že tam také skvěle fungují sousedské vztahy. Lidé se znají, mluví spolu a díky tomu si i pomáhají například s nákupy nebo posekáním trávníku. „U nás se lidé znají už jen na vesnici. Tam ještě nějaká spolupráce funguje,“ myslí si Vlasta Doušková.