Co zbylo z Choceňského Polska?

Za první světové války poskytlo město Choceň útočiště pro 22 tisíc běženců z Haliče a Bukoviny, kteří utíkali před ruskými vojsky. Vyrostla zde kolonie čtyřikrát větší, co do počtu obyvatel, než samotná Choceň. Polská osada měla vlastní politickou správu, kostel, školu i nemocnici.

Rakouské císařství vybralo Choceň kvůli její poloze na železnici a také kvůli volným pozemkům, kde nechalo v roce 1914 postavit 38 dřevěných baráků. V každém žilo 536 lidí. Celá kolonie byla oplocená a uprchlíci nesměli volně vycházet. Špatné hygienické podmínky a množství lidí v uzavřeném prostoru byly příčinou několika epidemií tyfu, spalniček a dalších infekčních chorob. V kolonii byla velká úmrtnost, zemřelo zde více než 7 a půl tisíce lidí.

Kostel v barákové kolonii Polská Choceň

Po válce se uprchlíci vrátili zpátky do Polska. Kostel byl rozebrán a po železnici odvezen do Polska. Neví se ale, kde a jestli vůbec byl někde znovu sestaven. Ostatní stavby barákové kolonie byly rozprodány, kolonie ještě za první republiky dvakrát vyhořela. Poslední stavba, správní budova, byla rozebrána v roce 1986. Dnes stojí na teritorii Choceňského Polska nová obytná zástavba.

Letadla od firmy Mráz a Beneš

Psal se rok 1935 a choceňský podnikatel Jaroslav Mráz, který vyráběl mrazírenskou techniku, hledal další možnosti výroby. Dozvěděl se o jistém inženýru Benešovi, konstruktérovi, který chtěl v Pardubicích dělat letadla. Přemluvil ho a přetáhl do Chocně. Nastartoval tak 80 let leteckého průmyslu v Chocni. Měli vlastní vývojovou kancelář a zakázky na nová letadla po celé Evropě.

Jaroslav Mráz se zkušebním pilotem Josefem Koukalem před jedním ze zalétávaných letadel

Za úspěch z velké části vděčil i zkušebnímu pilotovi Josefu Koukalovi. Který díky své neohroženosti a pilotním dovednostem, dokázal přesvědčit zákazníky o kvalitách choceňských letounů.

Olda Doleček je považován za nejmladšího odbojáře druhé světové války

Přímo u trati mezi Ústím nad Orlicí a Brandýsem nad Orlicí stojí hájovna, kde se říká Na Luhu. Po zabrání Sudet se do ní nastěhovala rodina hajného Dolečka a hned po začátku války se aktivně zapojila do odboje. Tatínek budoval úkryty v lese pro partyzány i lidi prchající před gestapem, maminka s šestnáctiletou Hankou sháněly po vesnicích jídlo a oblečení a patnáctiletý Olda dělal spojku, při svých cestách do školy. V březnu 1943 ale došlo k velkému zatýkání a prozrazena byla i rodina Dolečkova.

Hana Faltusová vzpomíná na svého bratra Oldu, kterého viděla naposledy v Terezíně

Po výsleších v Pardubicích a pobytu v Terezíně byli odsouzeni: tatínek dostal trest smrti, maminka šest let káznice, Hanka 4 roky a Olda byl poslán do Policejního tábora pro ochranu mládeže v Moringenu, šel tam ovšem s poznámkou návrat nežádoucí. Byla to pomsta německých vyšetřovatelů , kteří nedokázali zlomit patnáctiletého chlapce, aby mluvil a vyzradil další lidi. Olda se konce války dožil, ale v tak špatném zdravotním stavu, že se domů už nepodíval. Zemřel 24. srpna 1945. Jeho ostatky leží na hřbitově v Göttingenu. Rodina se je pokoušela v roce 2005 převézt do Čech, ale kvůli vysoké ceně nakonec od převozu upustila.

autor: KSA
Spustit audio