Svojanov je tajemný. Na hradě i v podhradí

Vystavěl ho Přemysl Otakar II. jako hrad, který měl střežit obchodní stezku. Neuhlídal ale královu manželku Kunhutu, která své srdce stejně jako pak i Svojanov samotný věnovala Záviši z Falkenštejna.

Stopy slavného historického milostného trojúhelníku najdete na hradě i v obci Svojanov dodnes. A když je začnete následovat, objevíte i mnohé další záhady a tajemství.

V malebném údolí řeky Křetínky na Svitavsku uprostřed hlubokých lesů na pomezí Čech a Moravy vedla kdysi jedna z nejvýznamnějších kupeckých stezek. A jí právě vděčí za existenci nejen hrad Svojanov, ale i stejnojmenná obec v jeho podhradí. Právě na obranu Trstenické stezky vystavěl v polovině 13. století český král Přemysl Otakar II. hrad, který po jeho smrti získal sňatkem s královnou Kunhutou Záviš s Falkenštejna. Ten pak gotickou pevnost začal s úspěchem přestavovat na moderní sídlo evropské úrovně.

Společně s hradem rozkvétalo také podhradí. A tak i vznikla obec Svojanov, kterou by byla včetně jejích přidružených částí velká škoda minout při návštěvě svojanovského hradu. I když je počtem obyvatel nevelká (necelých 400 obyvatel), má v sobě jakési zvláštní kouzlo. Možná je to i tím, že v některých jejích částech jako by se zastavil čas. Třeba na náměstíčku lemovaném roubenkami se siluetou hradu na skále v sevření hlubokých lesů.

Najdete tam české granáty i orchideje

Zdá se, že Svojanov z přírody přímo vyrůstá. Ostatně, jak o tom rádi povídají místní, s přírodou jsou si tu tak blízko nejen tím, co je vidět, ale i slyšet. Třeba stálé tiché šumění, které ke Svojanovu prý neodmyslitelně patří. Když fouká vítr, šumí lesy, když je bezvětří, nahrazuje to šumění řeky Křetínky. Ta uprostřed vrchů vytvořila malebné údolí a přírodní park, kam stále častěji míří milovníci přírody, ale také dobrodružství a pokladů. V korytu řeky se totiž stále nachází polodrahokamy – české granáty. Menší z nich lze najít v podstatě všude v okolí Svojanova, třeba po cestě na hrad.

Na Svojanově jakoby se zastavil čas

Příroda byla ke Svojanovu opravdu štědrá, v okolí roste i řada vzácných druhů rostlin, třeba i orchidej – střevičník pantoflíček. Uprostřed hlubokých lesů je také až nezvyklé množství romantických zákoutí se studánkami. Ke studnám a studánkám Svojanova se váže hned několik mýtů a pověstí, které se předávají z generace na generaci. Pověstí je na Svojanově spousta a řada z nich má evidentně reálný základ.

Poutní místo z kláštera, který vypálili husité

Jedna z pověstí, kterou lidé na Svojanově slyšeli od svých prarodičů a oni zase od těch svých, se týká také historické památky, které se lidově říká Majdalenka. Jde o poutní místo, kapličku svaté Máří Magdalény, která se tyčí na samotě jen tak uprostřed polí u obce Hlásnice. Je to zvláštní místo nejen kvůli tomu osamocení. To pozná každý, který se tam ocitne ve chvíli, kdy je hradě Svojanov nějaký program.

I když je hrad od Majdalenky vzdálen několik kilometrů, díky nějaké akustické zvláštnosti, je na tomto místě slyšet vše, co se na hradě, zvláště na jeho věži, děje. A to tak, jako by to bylo hned vedle.

Majdalenka je stále významným poutním místem

Tajemná je právě i minulost tohoto místa. Oficiální zdroje tvrdí, že vzniklo z bývalého kostela v obci, která tam kdysi asi ležela. Z gotického kostela tam skutečně zbylo obvodové zdivo, které dnes chrání kapli uvnitř. Vysvětlení, které si ve formě pověstí nesou místní od prapředků, je ale jiné. Údajně tady stával malý klášter sester kajícnic sv. Máří Magdaleny. Ty si do Svojanova pozvala královna Kunhuta, která se tak zřejmě chtěla vykoupit z hříchu, když se ještě za života svého manžela Přemysla Otakara II. na Moravském poli zamilovala do Záviše z Falkenštejna.

Sestry kajícnice tam zůstaly až do husitských válek, pak je husitský dav táhnoucí krajem všechny zavraždil a klášter zapálil. Místo ale mrtvé dlouho nezůstalo, stalo se poustevnou. Ostatně o poustevnících, kteří tam žili, píší i historické prameny a svědčí o něm i nápis na zdi v kapli za oltářem s datem 1558. Poustevna tam zůstala dodnes. A stala se i oblíbeným poutním místem, které ožívá minimálně jednou za rok na slavnosti Máří Magdaleny. Tehdy se u Majdalenky schází lidé z širokého okolí.

Hlava mimozemšťana vytesaná ve 13. století

Kromě hradu a možná Majdalenky pamatují dobu vlády Přemysla Otakara II. v obci i další památky. Třeba kostel sv. Mikuláše v části Starý Svojanov, vedle kterého je vidět také část Trstenické stezky a nedaleko něj i zbytky dvora, který už v dobách Přemysla Otakara II. zásoboval hrad. Zatímco dvůr se v plné kráse nedochoval, s kostelem je to jinak. Jako jeden z mála u nás přestál veškeré modernizace a zůstal takovým, jakým ho vystavěli právě v polovině 13. století. Můžeme za to zřejmě poděkovat i výstavbě kostela sv. Petra a Pavla, jehož barokní zdi nahradily původní gotickou kapli.

Kostel sv. Mikuláše je nevelký, ukrytý uprostřed hřbitova ve Starém Svojanově, možná vás na první pohled zas tak neohromí. Všechno bude ale jinak, když se dostanete dovnitř. Fresky na stěnách, které, jak vám řekne s úsměvem průvodkyně, nejsou z doby výstavby kostela, ale „jen" ze 14. století, každého ohromí. Vypadají totiž úplně jinak, než jak jsme z křesťanských kostelů zvyklí. Už jen vyobrazením velkého slunce a měsíce v hlavní lodi jako symbolu mužství a ženství, které není v křesťanském kostele vůbec obvyklé, zvláště podpora ženství. To ostatně ukazovaly církevní dějiny po další stovky let.

Zakončení žebroví kostela sv. Mikuláše, tahle hlava nevypadá jako cokoli ze 13. století

Co je ale nejpodivnější a historiky nejvíc ceněné, není tak moc vidět na první pohled. Je to kamenická výzdoba. Ať už ve zdi vytesané kříže, které mají podivné neobvyklé tvary, tak žebroví klenby. Ze čtyř hlavic, které tam byly, se ale dochovaly jen tři. Jedné z nich se údajně řemeslník, který opravoval kostel v 19. století, tak bál, že ji odtesal. Jak asi mohla být děsivá, to si dokážeme představit z další, kterou tam sice nechal, ale která budí, když už ne hrůzu, tak určitě údiv. Zatímco totiž další dvě jsou hlavami obyčejných starců, zřejmě světců, tahle nevypadá jako nic, co by mohl její autor ve 13. století znát. Je to jakýsi podivný skřet, který je tolik podobný tomu, jak si dnes představujeme návštěvníka z jiné planety, tedy mimozemšťana.

autor: RUS
Spustit audio