I ve válečném utrpení zajiskří příběhy s dobrým koncem

„Místo kalašnikova střílím foťákem,“ to jsou slova ženy, která přijala pozvání na Zálety, je to novinářka, fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země Lenka Klicperová, další významná žena, která se narodila v Pardubicích.

Dnes se díky její práci dozvídáme krutou pravdu o Iráku, Sýrii i Afghánistánu, je zakladatelkou sdružení Femisphera, které se zaměřuje hlavně na ženskou tématiku v zemích třetího světa. Křtem ohněm pro ni byla cesta do válečného Konga.

Fotografie a videosekvence, které spolu s kolegyněmi při svých cestách pořídila, získaly ceny v prestižní fotografické soutěži Czech Press Photo. Je jasné, že stihneme mluvit jenom o zlomku její práce.

Lenka Klicperová se narodila v Pardubicích. Historii vystudovala na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Po škole se nestala učitelkou dějepisu, ale přijala nabídku v regionální redakci Mladé fronty. Od roku 2004 je šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země.

Jako novinářka procestovala Afriku, v posledních letech ji okolnosti nasměrovaly na Blízký východ. Spolu s kolegy novináři vydala dvě knížky - o Africe a o Islámském státu.

Bylo vám už na pardubickém gymnáziu jasné, že budete novinářkou a fotografkou?
To vůbec ne. Já jsem novinářkou stala úplně nedopatřením. Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být archeoložkou, proto jsem i potom zvolila studium historie. Dokonce jsem dělala a úspěšně přijímačky na archeologii, nakonec jsem tam ale neskončila. Byla náhoda, že jsem viděla inzerát, zašla jsem do Mladé fronty, říkala jsem si, že celý život píšu, tak to není nic těžkého být novinářem. To jsem samozřejmě krutě mýlila.

Bitva o přehradu Tišrín, severní Sýrie, únor 201

Už tehdy jste uvažovala o tom, že byste mířila spíše do zahraničí, než abyste reportovala o informacích z kraje?
Ani ne, v tu dobu to nebylo možné, takže jsem dělala domácí zpravodajství. Přišlo to všechno až s tím, když jsem se stala redaktorkou časopisu Lidé a Země. Tam přišly první cesty, pak jsem si začala říkat, že když šéfuju časopisu o cestování, tak nemůžu sedět jenom doma, musím ten svět poznávat mnohem aktivněji. Začala jsem hodně cestovat, začala jsem k tomu hodně fotit. Tak se to nějak všechno postupně vyvinulo.

Když se vracíte zpátky domů po těch týdnech, jste unavená, čím vás váš muž uvítá doma?
Mně stačí, když přijedu domu a tam je čistý uklizený byt, což nezařídí můj muž sám, ale zařídí to. Přijedu do té své domácí pohody, což je něco diametrálně odlišného od toho prostředí, ve kterém předtím pracuji, dám si vanu a jsem na chvíli úplně šťastná, že to mám za sebou, že se vyspím ve své posteli. Pak už vím, že zase začíná ta práce doma, která je sice jiná a odlišná od té práce v terénu.

Aktuálně se vaše pozornost zaměřuje na Blízký východ. V zemích, jako je Irák, se nemůže žádný novinář pohybovat bez doprovodu, bez člověka, kterému se říká fixer.
Pro většinu západních novinářů je tam, jazyková bariéra, takže pokud se chcete něco dozvědět, tak potřebujete překladatele. Navíc v těch válečných oblastech potřebujete i člověka, který je schopen zařizovat pro vás spoustu věcí a komunikovat s místními úřady. Ten fixer musí vědět, kam má jít pro jaká povolení, kde ho získat. Tak by to mělo fungovat.

Osvobozené město Manbič. Severní Sýrie , listopad 2016

Vaše vzpomínky na ty oblasti musí být často hodně smutné a temné. Je něco, co vás potěšilo? Je možné tam něco takového najít?
My jsme při poslední cestě dělali i reportáže z uprchlických táborů. Mě už nebavilo se dívat na ty tábory jako na místa bídy a utrpení, tak jsme na to šli jinak a chtěli jsme na to podívat očima dětí. Ty děti, které přišly z Mosulu, tak v Mosulu byly strašně omezované, nemohly si hrát, nesměly mít hračky, kluci nesměli hrát fotbal, dětský svět byl striktně omezený na to, že děti byly doma s matkami. Ty děti přišly do uprchlických táborů a najednou dostaly obrovskou svobodu. Mohou si hrát, dostaly hračky, kterých tam je sice málo, ale jsou tam míče na fotbal. My jsme tam našli holčičku, které se jmenovala Zeman, což bylo velice vtipné, ale ona byla zosobněním toho, jak ty děti rozkvetly po odchodu z Mosulu. Jeto nadšená fotbalistka, byla nadšená, že nemusí být zalezlá v domě v Mosulu.

Budete se s ní chtít setkat znovu? Udržujete kontakty s lidmi, se kterými se setkáte? Sledujete jejich osud?
Většinou to jde velice špatně, protože v těch válečných zónách ti lidé často prchají odněkud někam, takže těžko říct, kde budou za měsíc. Nemáte s nimi kontakt, nejsou připojeni na sociální sítě, ale jsou výjimky. Teď jsem si nedávno psala s jedním z uprchlíků z Kobaní, se kterým jsem natáčela někdy v roce 2015, hned na začátku války. Tento člověk už není teď uprchlíkem, nežije v uprchlickém táboře, ale naopak v uprchlickém táboře pracuje a snaží se pomáhat ostatním. Pak jsem se bavila s naším dalším korespondentem, což byl patnáctiletý chlapec, jeden z prvních uprchlíků z Mosulu. Když jsem se vracela do Iráku, tak jsem se s ním setkávala v jedné naší restauraci, kde začal pracovat jako číšník. Všichni, kdo přijdou do restaurace, chtějí, aby je obsluhoval právě on, protože nikdy nezapomene objednávku, je milý. Mám radost, že má stálý příjem a může podporovat rodinu tímto způsobem.

Stává se často, že novinář, který se pohybuje ve válečných oblastech, se po čase vydá i na humanitární cestu. I vy jste založili veřejnou sbírku SOS Kobaní.
Člověk asi nemůže být úplně imunní vůči tomu utrpení, které vidí před sebou. Nás s kolegyní Markétou Kutilovou právě Kobaní úplně dostalo, bylo to pro nás něco úplně jiného, dostala nás schopnost tamních lidí se vyrovnávat s tou situací a být neustále dobře naladěni a milí. Měli strašnou chuť do nového života v čerstvě osvobozeném Kobaní.

Minule tu byl muž, který pobýval 18 let v Japonsku a teď japonštinu vyučuje na litomyšlském gymnáziu, inženýr Jiří Prokop. Tady je jeho otázka pro vás: „Zeptal bych se, jestli byla v Japonsku. Pokud tam byla, tak jaké pocity z té země získala?
V Japonsku jsem nikdy nebyla, přestože tam několik let žil můj bratranec, který se tam věnoval vědecké práci a zval mě několikrát, ať přijedu, ale vždycky jsem měla něco, co mě v tu danou chvíli zajímalo víc. Radši jsem ty svoje finanční i časové prostředky vložila do nějaké africké země. Mně vlastně připadá, že je takové moc civilizované. Možná to je nesprávný náhled, možná bych tam změnila tento svůj postoj. Doufám, že tam nebude v brzké době válka, abych se tam musela podívat pracovně. (smích) Třeba mě tam někdy v budoucnu osud zavane.

Lenka Klicperová s Alenou Zárybnickou

Proč se Lenka Klicperová zajímá hlavně o kontroverzní témata v dalekých zemích, jak se změnil časopis Lidé a Země od 50. let 20. století, o jejích dalších příbězích z cest a příbězích lidí, se kterými se na cestách potkala, si poslechněte v záznamu pořadu…

autor: ZAR
Spustit audio