Pro mě je chrámem Obří důl

13 fotografií

Od roku 2008 je inženýr Jan Hřebačka ředitelem Správy Krkonošského národního parku. Právě ochraně unikátního kousku země, jakým bezpochyby Krkonoše jsou, zasvětil celý život. Je považován za předního lesního odborníka a mimo jiné se podílel i na obnově krkonošských lesů postižených emisemi.

Správa Krkonošského národního parku (KRNAP) byla založena před padesáti lety, tedy v 60. letech. Co bylo tím hlavním důvodem, proč národní park vznikl? Byl v Česku první?
Ano, je to první národní park a v té době byl největší. Později se největším národním parkem stala Šumava. Vznikl v roce 1963 za přispění spousty lidí, vědců, kteří se o krkonošskou přírodu zajímali už dávno předtím. Vznikal v ne úplně lehké době. Tehdy samozřejmě z politických důvodů se na přírodu častokrát koukalo jako na předmět zisku. Krkonoše měly štěstí na pár lidí, kteří se zasloužili o vznik. Když jsem se bavil se zakladateli národní parku, tak měli neskutečné problémy, proto se skláním k jejich odkazu, že to dokázali. První ředitel Klapka doplatil na své protirežimní postoje, byl nucen z funkce odejít.

Když jsem pročítala Váš životopis, zaujalo mě, že jste po střední lesnické škole a po promoci na lesnické fakultě dlouho studoval i v zahraničí. Univerzita na Floridě je obklopena hned několika přírodními parky. Viděl jste tam konkrétní případy, jak to v zahraničí funguje?
Stoprocentně. Zrovna Florida byla trošičku specifická, protože po dvou pobytech v Coloradu a Michaganu jsem se na Floridě orientoval speciálně na přírodní zdroje, které jsou v blízkosti lidských sídel. To je věc, která mě inspirovala v některých záležitostech právě v okolí Krkonoš. Zabývali jsme se zejména tím, jakým způsobem hospodařit s přírodními zdroji tam, kde žije poměrně hodně lidi. Byli jsme se podívat i jinde. Do Krkonoš přijíždí miliony lidí každý rok a to jsou obrovské výzvy, abychom nastavili určité principy, aby příroda mohla fungovat, aby lidé našli v Krkonoších to, co hledají – odpočinek, relaxaci, případně rekreaci a neporušenou přírodu.

Jestřábník|foto:Jan Hřebačka

Když se zpětně ohlédnete za tím, co jste se dozvěděl za oceánem, z čeho si můžeme vzít příklad?
Já jsem o tom přemýšlel hodně, protože je to poměrně dlouhá doba, kdy jsem tam byl. První věc, ze které jsem byl nadšený, když jsem se vrátil ze Spojených států, bylo, jakým způsobem oni prezentují přírodu jako takovou. Oni dokážou na jakékoliv pozici – strážce, ředitel národního parku – zaujmout svým povídáním návštěvníky a dokážou je pro tu věc nadchnout. Oni jsou výborní řečníci, výborní odborníci. Já s podporou svých kolegů se budu snažit o to samé, abychom přesvědčili veřejnost, že národní park Krkonoše má smysl, že je potřeba ho chránit.

V čem jsme naopak pokrokovější zase my?
Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale jsme ochotni diskutovat i o věcech, o kterých by v Americe ani nediskutovali. Jsou to nejrůznější problémy, které právě souvisejí s turismem. Oni mají přesně vymezenou hranici mezitím, co je národní park a co už není národní park. Na druhou stranu my si musíme uvědomit, že jsme ve střední Evropě a že rozsah a rozlohy chráněných území v Americe se nedají srovnávat s Evropou.

Můj host by bez Krkonoš žít nedokázal. Proč a v čem je podle vás největší kouzlo?
Když se člověk někde narodí, tak má k tomu území určitý vztah. Já jsem si ten vztah vytvářel i v rodině, protože můj otec je lesník. Trávili jsme spoustu času v lese. Musím říct, že mimo Krkonoše jsme vyjížděli zcela výjimečně. Krkonoše jsem znal odmala velmi dobře a přirostly mi k srdci. Jsou unikátním územím, které v sobě spojuje prvky, které najdete daleko na severu ve Skandinávii, ale i v Alpách. My tak hovoříme o jádrovém území, je to území, které je bez lesa, je to tzv. arkto-alpinská tundra. To je území, které nenajdete nikde jinde. Určité podobnosti jsou na severu. My se jimi necháváme inspirovat v ochraně Krkonoš. Doufám, že tomu tak bude i nadále.

Vaší specializací byla v rámci KRNAPu zjednodušeně řečeno ochrana lesa. Když v 80. a 90. letech postihla Krkonoše ta velká ekologická katastrofa, odumřelo více než 8 tisíc hektarů lesa. Tak asi bylo na čem pracovat.
Byla to velmi náročná práce. Já myslím, že zcela zásadní z pohledu fungování národního parku jako takového. Já mám vždy v uších slova pana profesora Fanty, který říkal, když se vrátil z emigrace a poprvé přijel po letech do Krkonoš, že dva dny nemohl mluvit poté, co viděl, co se v Krkonoších stalo. Myslím, že to pamatujeme všichni, kdo jsme v Krkonoších bývali často, spousty a spousty hektarů totálně suchého lesa. V současné době už to nevidíme, ale na druhou stranu nemáme vyhráno, po suchém lese vznikly smrkové monokultury. V tehdejší době se režim rozhodl, že ty suché stromy pokácí a vysází novou generaci lesa. Častokrát se bohužel nedbalo na to, z jakých genetických zdrojů, nedbalo se ani na budoucí prostorovou a věkovou strukturu těch lesních porostů. My se snažíme toto všechno napravovat. Já bych chtěl poprosit všechny posluchače, pokud uvidí těžbu v národním parku, pokud s ní budou konfrontováni, děláme to jenom proto, abychom do budoucna zvýšili stabilitu lesních porostů, které dostaly opravdu obrovskou ekologickou zátěž v 80. a 90. letech. Bez naší pomoci si myslím, že by lesy neprosperovaly tak dobře, jak doufáme.

Pečovat o unikátní horské ekosystémy v Krkonoších a přitom dopřát nám návštěvníkům, abychom se cítili v Krkonoších dobře, to je bezpochyby nelehký úkol. Mně se svého času moc líbila kampaň, kterou jste měli a máte na svých internetových stránkách. Myslím tím krátká videa, která ukazovala, proč se například nedá lyžovat úplně všude, kdy je to pro tetřívka vůbec nejvíc nebezpečné, když neposloucháme vaše rady a doporučení. To je správná cesta, ukázat nám lidem, kteří neznají úplně všechny detaily, velmi jednoduše to, co je nejbolestnější.
Budeme se snažit tímto způsobem pokračovat i nadále. V současné době jsme dokončili projekt Krkonošské minuty, kde bychom měli prezentovat padesát nejvýznamnějších fenoménů Krkonoš. Budou prezentovány, doufejme, v televizích.

V mnohém jste v poslední době vyšli návštěvníkům vstříc. Mám na mysli například skialpinistické trasy, které vedou návštěvníky i do první zóny. K dispozici jsou, tuším, už třetí rok. Jaké jsou zkušenosti po té době?
Já myslím, že velmi dobré. Speciálně u návštěvníků, kteří přijíždějí z venku. Jsou to návštěvníci, kteří Krkonoše neznají úplně dobře a využívají trasy poměrně pravidelně. Z toho máme velkou radost. Já myslím, že to je ta cesta. My se budeme snažit i s ohledem na toho tetřívka, ale není to problém jen tetřívka, v zimním období kontrolovat trasy a kontrolovat průjezdy i mimo. Zkušenosti z minulých let jsou pozitivní. Pár problémů jsme samozřejmě zaregistrovali, většinou se to soustřeďuje na extrémně slunečné dny, kdy je nájezd do Krkonoš obrovský. My jsme se z toho poučili a budeme se snažit situaci v terénu monitorovat.

Mluvili jsme o lecčem, ale určitě ne o všem. Je nějaké téma, něco důležitého, co bychom my všichni měli vědět?
Já myslím, že bychom si měli uvědomit, že Krkonoše tam musí být před naším příjezdem i po našem odjezdu. To se vždy snažím při přednáškách, které realizujeme, převádět na konkrétní detail. Všechno začíná od maličkostí, začíná to od toho, že turista by si měl věci, které přináší do hor a které konzumuje a odpadky po nich, odnášet zpátky, jak to děláme na všech horách na světě. Styděli bychom se za to, kdybychom odjeli z Alp a nechali tam PET láhev. To je věc, která patří k základům turismu. Já věřím, že 90 procent lidí to dodržuje, ale chtěli bychom, abychom se tak chovali všichni.

Jan Hřebačka|foto:Jan Hřebačka

Vy žijete v Lánově kousíček od Vrchlabí. Prozradíte posluchačům, jaké místo v Krkonoších vám osobně nejvíc učarovalo nebo ho necháte v tajnosti, abychom se tam nešli všichni podívat?
To místo není neveřejné. Já jsem se narodil v Trutnově, ale bydleli jsme dlouho v Horním Maršově, tak samozřejmě východní Krkonoše znám více, ale i západní mají nesmírné kouzlo. Pro mě vždy je takovým chrámem Obří důl. V momentě, kdy projdu Obřím dolem, tak to na mě působí opravdu majestátným dojmem.

Na vašem místě seděl mistr kuchař Václav Šmerda. Když jsem se ho ptala na to, co je pro něj v Krkonoších důležité, tak si trochu posteskl. V létě měl možnost být týden ve Špindlerově Mlýně, chválil krásné prostředí, ale říkal, že některé restaurace jsou moc zážitkové a cenově náročné. Dal by si rád krkonošskou specialitu a kyselo. Ví, že to není ve vašich silách, ale možná byste mohl doporučit střediskám, aby se držely české kuchyně.
Absolutně s tím souhlasím. V momentě, kdy člověk hledá místo, kde by se najedl, tak hledá restauraci, kde najde typická krkonošská jídla. Tak jako já si nemyslím, že děláme všechno správně, tak i hoteliéři dělali v minulosti chyby, ale učí se. V Krkonoších jsou určitě dobré příklady, které by se daly vyzdvihnout. Já myslím, že lokální produkty, místní jídla, bude velké téma v budoucnosti.

Na vašem místě bude příště sedět krajinný ekolog Pavel Klimeš. Žije a pracuje v Horním Maršově a snad každý, kdo přijede do Krkonoš, se potkal s časopisem Veselý výlet. Mezi díla jeho rodinné firmy patří třeba Poštovna na vrcholu Sněžky, nějakou dobu pracoval i jako strážce národního parku. Příležitost pro vás nechat mu tady otázku. Na co byste se chtěl zeptat?
Já bych se ho chtěl zeptat, jestli mu správa národního parku nechybí a jestli by se nechtěl vrátit k nám?

Ostružiník moruška|foto:Jan Hřebačka