S díly neobchodujeme, naopak se o ně staráme

Založili ji v roce 1953 v hospodářské části pardubického zámku. O své výstavní prostory se v prvních letech musela dělit s krajským muzeem. Přesto tam už v té době vznikaly výstavy a přicházeli první návštěvníci. Řeč je o Východočeské galerii v Pardubicích. Její ředitelkou je Hana Řeháková.

Doktorka Hana Řeháková se narodila v Hradci v Králové, na základní školu chodila v Holicích a po absolvování pražské střední uměleckoprůmyslové školy vystudovala obor věda o výtvarném umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve Východočeské galerii pracuje od roku 1985.

Střední uměleckoprůmyslová škola na Žižkově je místo, kam jste po základní škole odešla studovat. Proč jste si vybrala právě tuto školu?

Protože mě vždycky zajímalo výtvarné umění a chtěla jsem se věnovat výtvarné činnosti. Zajímala mě hlavně práce v prostoru, takže jsem studovala výstavnictví a scénografii. Musím říct, že to je neocenitelná zkušenost. V podstatě dodnes některých těch poznatků a zkušeností využívám ve své práci.

Který z předmětů vás bavil nejvíce?

Vždycky to byly ty praktické věci, dílny a různá výtvarná řešení, která jsme dělali, ať už to byly výlohy, vitríny nebo uspořádání prostoru. To mě těšilo a bavilo mě zkoušet něco jinak, pracovat se světlem nebo materiálem. Nutila jsem rodiče, aby se mnou chodili na výlety, cestovali jsme po památkách. Pak bylo jasným a logickým pokračováním toho studia jít studovat dějiny umění.

Alena Zárybnická a Hana Řeháková

Dědí se vztah k výtvarnému umění?

Ono se to nedědí tak úplně přímo, protože moji rodiče se v podstatě nikdy výtvarnému umění nevěnovali. Je pravdou, že velkým přítelem z dětství mého tatínka byl Karel Malich, což je jeden z nejvýznačnějších současných žijících umělců. Já jsem se s ním setkala jako malé děvčátko a vnímala jsem ho jako rodinného přítele, takže tam ta vazba k výtvarnému umění byla silná. Možnost vidět jeho díla ve skutečnosti mi byla dána až mnohem později. Jinak moje dcera má ráda výtvarné umění, ale rozhodně se mu nebude věnovat.

Stejně jako historici se specializují na určité období dějin. Specializují se i galeristé a historici výtvarného umění na nějakou konkrétní dobu?

Už ve škole jsme byli vedeni k tomu, abychom si dokázali udělat určitý nezaujatý názor, abychom dokázali přijmout všechna tvůrčí období a dokázali je hodnotit v jejich původnosti, ale samozřejmě jsou autoři a jejich tvorba, která je každému bližší a která je více oslovuje.

A jak je to u vás?

Já mám velmi blízko a oceňuji hlavně tvorbu Karla Malicha, z architektů, pořád velmi nedoceněného architekta, Dušana Jurkoviče.

Na výstavě Východočeské galerie v Pardubicích

Vy jste mimo v Praze také studovala na francouzské Sorbonně.

To bylo velice krásné období, protože pokud jsem studovala v Praze, byla to první polovina 80. let, tehdy pro historiky umění to bylo poměrně složité. Nebyl dostatek literatury a hlavně jste nemohla být v kontaktu s výtvarným uměním, vidět to množství originálů. To znamená, že pokud jsem tam tehdy mohla cestovat, tak jsem využila té možnosti navštívit řadu galerií, muzeí, vidět díla na vlastní oči, prohlédnout si je a zažít je. Bylo to opravdu velké štěstí a dodnes se do Paříže velmi ráda vracím.

A teď už ke galerii. Které nejcennější dílo, kdy Východočeská galerie vlastně měla nebo má?

My ze sbírek díla nevyřazujeme, neobchodujeme s nimi. Pokud se stanou naším majetkem, tak máme povinnost ze zákona o ně řádně pečovat. Máme velmi zajímavá díla jak z oblasti 19. století, ať už jsou to portréty Josefa Mánesa, krajiny od Julia Mařáka, které patří k těm velmi cenným, tak i z oblasti toho moderního umění. Je to dílo Karla Malicha, Zdeňka Sýkory, kde máme ty exponáty, které se opravdu půjčují na ty prestižní výstavy.

Pro vystavované exponáty jsou velmi důležité podmínky, ve kterých se nacházejí. Mám na mysli teplotu a vlhkost vzduchu. Co je pro ta díla nejlepší?

Zpravidla ve všech galeriích najdete teplotu okolo 20 stupňů, vlhkost okolo 55 procent. Pak je další kritérium, to je světlo, umělé osvětlení. Když prezentuje papírové sbírky, musíte mít osvětlení v rozsahu asi 50 luxů, což je někdy problém. Návštěvník by ocenil větší přisvícení, ale ti, kteří se o vzácná díla na papíře starají, si kladou v zájmu uchování díla pro další generace tyto podmínky. Je to pochopitelné.

Na výstavě Východočeské galerie v Pardubicích

Určitě existují díla, která se vůbec nedají vystavovat. Je to proto, aby se nezničila?

Tam jsou pak další možnosti a omezení, protože platí pravidlo, že práce na papíře mohou být vystaveny maximálně tři měsíce, pak by si měly tři roky odpočinout, pak mohou být zase prezentovány na světle, ale světlo musí být umělé a musí být korigované. I my máme ve výstavě Maxe Švabinského omezení, protože je tam možno vidět vzácné práce na papíře.

Při posledních Záletech seděl na vašem místě zástupce šéfredaktora časopisu a portálu o lyžích a lyžování Snow Radek Holub a tady je jeho otázka: „Mě by zajímalo, jestli pan malíř Lada maloval zimní obrázky i v takových zimách, kdy třeba byla obleva.“

Na to vám opravdu nedokážu odpovědět, protože to bych musela vědět, jestli maloval v době oblevy, nebo ne. Musela bych se podívat do období nějakých 40. let a podobně. Jedno vám však musím říct, že Lada byl velkým umělcem a velkým mistrem. Možná že ty jeho Ladovské zimy bereme trochu zprofanovaně, protože je nacházíme na všech těch kolekcích a všude. My naštěstí máme v naší galerii jednu z těch krásných zim a je to neskutečně poetické, jak ji dokázal vyjádřit velmi jednoduše a velmi přesvědčivě.

Více o výstavách, které jsou a budou k vidění v objektu na zámku nebo v Domě U Jonáše v Pardubicích, si poslechněte v záznamu pořadu.

autor: ZAR
Spustit audio