Minulost, skrytá v korozi

24. květen 2009

Jaká tajemství může skrývat neúprosná koroze, pokrývající a pohlcující šperky, zbraně či nástroje našich pravěkých a středověkých předků? A co všechno je nutné udělat, aby se nálezy z kovů i jiných materiálů, vykopaných archeology, na vzduchu nerozpadly a přežily bez úhony další staletí v muzejních vitrinách a depozitářích?

Počátkem dubna 2009 byly otevřeny rekonstruované restaurátorské laboratoře Archeologického ústavu Akademie věd České republiky. Je to de facto poslední rekonstruované pracoviště ústavu po katastrofální povodni z léta roku 2002. Při této příležitosti jsme laboratoře navštívili i my - přesněji řečeno navštívili jsme detašované pracoviště, které sídlí v budově pražského Ústavu struktury a mechaniky hornin Akademie věd.

Na co se při své práci restaurátoři Archeologického ústavu nejvíce zaměřují a jaké předměty na jejich pracovních stolech zpravidla končí?

Helena Březinová (archeoložka, vedoucí laboratoří): Restaurátorská laboratoř Archeologického ústavu Akademie věd je rozdělena na dvě části. Jedna část se zabývá předměty z keramiky; jsou to hlavně keramické nádoby, ale i plastiky a podobně. Toto pracoviště sídlí v Letenské ulici na Malé Straně, v sídle Archeologického ústavu. Detašované pracoviště v Praze 8 v Holešovičkách je zaměřeno primárně na restaurování kovových archeologických nálezů, ale příležitostně pracujeme i s jinými materiály, jako třeba se sklem, se skleněnými korálky, nebo třeba s jantarem, zase zejména s korálky. Nálezy, které se k nám dostávají na restaurování, pocházejí z archeologických výzkumů jak pracovníků Archeologického ústavu, tak i jiných institucí, to znamená, že pole naše působnosti zabírá celou Českou republiku, zakázky se k nám dostávají z různých míst. To samé platí i o časovém úseku - restaurujeme tady předměty od pravěku až do vrcholného středověku. V restaurátorské laboratoři pracuje celkem osm zaměstnanců. Máme tady pět restaurátorek s licencí Ministerstva kultury pro restaurování archeologických předmětů - dvě pracují s těmi keramickými nálezy a zbytek tady v našem detašovaném pracovišti s kovovými nálezy. A pak jsme tady tři vědečtí pracovníci, kteří se zabýváme výzkumem.

Předměty, které skončí v péči vaší restaurátorské laboratoře, jsou konzervovány a restaurovány... Co to přesně znamená?

Radka Černochová (restaurátorka): Konzervace vychází z toho, aby předmět byl šetrným způsobem uchován do dalších let. Restaurování se zabývá třeba rekonstrukcí jednotlivých částí toho předmětu.

V jaké podobě k vám artefakty převážně přicházejí a co všechno jejich restaurování a konzervování obnáší? Existuje nějaký obecný postup společný pro všechny?

Radka Černochová (restaurátorka): Většinou k nám archeologové přiváží předměty ze svých lokalit už v sáčcích, ale jsme moc rádi, když je přivezou přímo v bloku se zeminou. Ke zjištění, co se v té hmotě objeví a s čím dál můžeme počítat, nám pomáhá pořízení rentgenových snímků, kterých se pak při dalším postupu očišťování můžeme držet. V laboratoři můžeme sami šetrně tu zeminu odkrývat milimetr po milimetru, pod mikroskopem sledovat všechny zachované stopy - třeba kousky textilií nebo otisky kůže na nějakých špercích bronzových, zlatých a podobně. Abychom předmět dobře zdokumentovali, používáme k tomu fotoaparát, mikrosnímky, mikroskop. Takto zdokumentovaný předmět potom očišťujeme velmi šetrným způsobem zase pod mikroskopem, za použití různých přístrojů - máme tu například SONO jehlu - nebo otrysků. Pokud je potřeba, předměty průběžně rekonstruujeme, lepíme, stabilizujeme, v lázních odstraňujeme chloridy a na závěr předměty sušíme a konzervujeme použitím různých laků a vosků.

Součástí toho zásahu je určitě i nějaká zpráva nebo odborné záznamy?

Radka Černochová (restaurátorka): Jak jsem říkala, vedeme tu dokumentaci, fotodokumentaci, děláme si průběžně záznamy a závěrem vypracováváme ke každému předmětu a nebo souboru předmětů z lokality konzervátorskou či restaurátorskou zprávu, kde je předložena veškerá dokumentace a jsou zaznamenány veškeré chemikálie, s kterými jsme pracovali.

Ono asi nejde jen o to, aby předměty hezky vypadaly a aby byly uchovány i nadále. Jde asi také o to, něco o nich zjistit?

Radka Černochová (restaurátorka): Přesně tak. Při zjišťování informací, které nám předměty zachovávají, se spojujeme s různými odbornými pracovišti, abychom mohli získat další údaje pomocí analýz. Týká se to analýz materiálů - tady kolega dělá metalografické a kolegyně textilní rozbory - či dalších potřebných rozborů, které se týkají kůže či dřeva. Taky se obracíme na VŠCHT nebo Národní archiv.

Co všechno se dá zjistit metalografickými rozbory kovových artefaktů?

Jiří Hošek (archeometalurg): Metalografické průzkumy kovových předmětů, které se do laboratoře dostávají, jsou zaměřeny především na nástroje a zbraně, u kterých existují nějaké sečné nebo bodné části, jakožto funkční části těchto předmětů. Metalografický průzkum se zaměřuje na posouzení materiálu a celkové kvality těchto funkčních částí. Současně s tím můžeme zjistit i informace o vzhledu předmětu, v případě, že byly použity některé zdobné techniky, jako například svářkový damask nebo i některé další způsoby vzorového svařování.

Takže můžete na té nejzákladnější bázi zjistit úplně přesně, jakým způsobem to třeba bylo vykováno, jaké byly použity oceli a tak podobně?

Jiří Hošek (archeometalurg): Samozřejmě můžeme zjistit hodně informací, byť s různou mírou věrohodnosti. Záleží to na tom, jaké typy konstrukcí byly konkrétně u daného předmětu použity, protože různé konstrukce i různé typy tepelného zpracování se dají posoudit pouze v určitých mezích věrohodnosti. Nicméně u většiny předmětů jsme schopni posoudit celkem bezpečně, jakým způsobem byly vyrobeny a jak asi původně vypadaly.

Záleží také asi na tom, jak velké procento toho předmětu je zkorodováno nebo není. Když je předmět hodně zrezivělý, dá se o něm ještě něco zjistit?

Jiří Hošek (archeometalurg): Záleží na tom, na kterou část předmětu se zaměříme. Nicméně obecně platí to, že předměty, které jsou korozně velmi narušené, zejména pokud se týká právě těch funkčních částí, například břitů, tak tam už metalografický průzkum v podstatě velký význam nemá.

Jak se takové předměty, které jsou hodně zkorodované, dají vůbec zachránit?

Radka Černochová (restaurátorka): Teď jsem právě řešila takový případ meče z Vliněvsi. Jedná se o dobu laténu. Předmět jsem obdržela ve skeletu, v bloku zeminy, a po odkrytí zeminy jsem zjistila, že meč je natolik zkorodovaný, že jej nelze vytáhnout vcelku, aniž by předem nebyl zpevněn. Takže jsem právě v tomto případě volila postup prosycení, zpevnění kovu lakem, potom vteřinovými lepidly, epoxidovým lepidlem, a poté jsem předmět mohla z bloku vyjmout. V tomto případě nelze postupovat jinak. Tímto způsobem se zachrání celek, ale bohužel už nelze moc použít nějakých analýz a zjišťování, třeba metalografický rozbor.

Koroze je sice velkým nepřítelem dochování zejména železných předmětů, na druhou stranu je však zároveň významným nositelem informací. Jsou prý mezi nimi dokonce takové, které by bez přispění koroze ani nebylo možné získat?

O činnosti restaurátorských laboratoří Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze jsme si povídali s jejich vedoucí, archeoložkou Helenou Březinovou, restaurátorkou Radkou Černochovou a archeometalurgem Jiřím Hoškem. Až někdy na nějaké výstavě budete obdivovat krásu archeologických nálezů, třeba šperků nebo středověkých mečů, vzpomeňte si na naše dnešní povídání. Za tou krásou je spousta piplavé a trpělivé práce.

Vysíláno v Planetáriu č. 21/2009, 23. května - 29. května 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (13:51).

autor: frv
Spustit audio