Z čeho vybrousit sekeru

18. říjen 2009

Naši předkové z mladší doby kamenné nebyli "jen" zemědělci. Byli to i zruční výrobci kamenných nástrojů. Materiálem, který používali, přitom nemohl být jen tak obyčejný kámen, sebraný někde za vesnicí... Musel to být kámen kvalitní, dobře opracovatelný, ale přitom dostatečně pevný.

K nejoblíbenějším surovinám neolitu patřil metabazit, jehož hlavní zdroje se nachází v kopcích Pojizeří. Stopy po pravěké těžbě v lesích mezi Velkými Hamry a Maršovickým vrchem u Jablonce nad Nisou nezahladilo ani více než šest tisíc let, uplynulých od chvíle, kdy byly zdejší doly a lomy opuštěny. Znovu objeveny byly až na počátku 21. století nezávisle na sobě dvěma skupinami badatelů. Vůdčí osobností jedné z nich byl Antonín Přichystal z Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, který dlouhá léta pátral po zdroji speciálního typu zelené břidlice, používané s oblibou pravěkými zemědělci na výrobu broušených kamenných sekerek a tzv. kopytovitých klínů. Tento zdroj našel u Velkých Hamrů; další neolitický důl byl objeven jinými badateli poblíž Dolní Černé Studnice na katastru obce Jistebsko. O obou těchto objevech jsme vás před lety v Planetáriu informovali. Výzkum od té doby hodně postoupil, a tak jsme požádali Antonína Přichystala o nový rozhovor.

Co je kolem neolitických dolů na Jablonecku nového?

Antonín Přichystal: Ta těžba nebyla bodová - je to rozsáhlý těžební areál, který sleduje kontakt žulových hornin krkonošského plutonu s jednotkou, které říkáme železnobrodské krystalinikum. Původně byly objeveny dvě těžební lokality: Jistebsko našla skupina dr. Vladimíra Šreina z Prahy, Velké Hamry se podařilo nalézt mně - vlastně ve stejnou dobu. V minulých letech tam pokračoval dr. Petr Šída, který ověřil další lokality, takže dneska víme, že to je skutečně rozsáhlý těžební areál, jeden z největších v Evropě. Díky tomu, že známe nová data o genezi těchto hornin, došli jsme k přejmenování té suroviny. Nazýváme ji metabazit typu Jizerské hory, případně metabazit typu Pojizeří. Je to z důvodu, že ta hornina prošla několika metamorfózami, přeměnami. Původní metamorfóza, takzvaná regionální, vedla ke vzniku zelených břidlic. Pak tam do blízkosti intrudoval granitový pluton (došlo k průniku horkých žulových vyvřelin z velkého podpovrchového tělesa hluboko v zemské kůře - pozn. redakce) a následná teplotní metamorfóza horninu významně změnila. Záleží samozřejmě na tom, odkud pravěký člověk horninu bral, jestli hned u kontaktu, několik desítek metrů od něj a nebo ještě dál. Podle toho se mění minerální složení, tudíž jsme se dostávali do problému, že jednou ta hornina měla spíš charakter amfibolitu, jindy zase spíš zelené břidlice; někteří kolegové petrografové dokonce navrhovali tu horninu označovat jako amfibol-plagioklasový kontaktní rohovec. Abychom se té záplavě termínů vyhnuli, došli jsme k názoru, že bude nejlépe používat označení metabazit typu Jizerské hory nebo metabazit typu Pojizeří... Pokud jde o distribuci, ukazuje se, že to byla jedna z nejvýznamnějších surovin ve střední Evropě; nebo minimálně v její východní části. Nejsou to jen poznatky českých petrografů, ale i zahraničních, třeba německých nebo maďarských. Ukazuje se, že na západ tyto horniny pronikly až do oblasti Porýní, na východě zatím předběžná data ukazují na Krakovsko a směrem na jihovýchod minimálně do severního Maďarska. Distribuční areál, kam byla roznášena tato surovina, se ukazuje být skutečně obrovský - s poloměrem minimálně kolem 500 kilometrů.

Proč právě tenhle materiál byl tak populární?

Antonín Přichystal: Mohli bychom o něm mluvit jako o jakési "oceli doby kamenné". Jestliže ta původní zelená břidlice nebo amfibolit představovaly něco jako železo, tak ta teplotní metamorfóza po ohřátí žulovým plutonem, který někde poblíž pronikl do zemské kůry, způsobila jejich přestavbu v tom smyslu, že napříč plošně paralelní stavbou původní horniny narostly jehlicovité minerály amfiboly, a to vedlo k jejímu zpevnění a vynikajícím vlastnostem. Němečtí autoři, kteří v této oblasti pracovali ještě před druhou světovou válkou, některé z těchto hornin označovali jako nefrity, což je vynikající hornina z takových plstnatých amfibolů, která má jedny z nejlepších vlastností vůbec.


Les u Jistebska, plný jam po pravěké těžbě

Metabazit typu Jizerské hory si oblíbili především zemědělci kultury s lineární keramikou a také lidé kultury s keramikou vypíchanou. Je lokalita na Jablonecku skutečně jediným místem s výskytem podobné horniny ve střední Evropě?

Antonín Přichystal: My už dnes víme, že se tady ve střední Evropě nachází ještě několik podobných lokalit, kde dokonce horniny prošly analogickým geologickým vývojem - původně se jednalo o metamorfované horniny typu zelené břidlice nebo amfibolitu, poté do jejich blízkosti intrudoval žulový pluton a zase došlo k té přestavbě... Druhá taková významná lokalita je kousek na jih od Brna u obce Želešice. Z okruhu asi 30 - 40 kilometrů tam v současnosti známe kolem 20 - 25 dílen, kde jsou stovky, možná tisíce polotovarů z této suroviny, nachystaných na další zpracování. Kolegové ze Slovenska našli podobný zdroj v Malých Karpatech mezi Pezinkem a Pernekem. I tady je vznik horniny analogický - prvohorní zelené břidlice byly kontaktně metamorfovány během takzvané variské orogeneze žulovým plutonem. Rozšiřování a distribuce těchto hornin se však zatím v obou případech zdá být menší než u zdroje z Jizerských hor... Další zdroj popsali kolegové z Maďarska u obce Felsőcsatár, kde je ta distribuce plošně poměrně malá. Další centrum jsou Góry Bystrzyckie v jihozápadním Polsku.

Když jsme si spolu povídali minule, tak jste říkal, že způsob, jakým docházelo k distribuci suroviny, je pro nás dnes záhadou. Na tom se asi nic nezměnilo?

Antonín Přichystal: To máte bohužel pravdu. My samozřejmě můžeme vycházet třeba z recentních, tedy současných analogií, které známe například z oblasti Nové Guineje, kde je popsal známý rakouský cestovatel Heinrich Harrer. Teď tam byla dokonce skupina francouzských archeologů a petrografů, kteří sledovali, jakým způsobem ve vnitrozemí Nové Guineje přežívají způsoby výroby kamenné broušené industrie a její distribuce. Funguje to tak, že se mužská část kmene vydává ke zdroji, který je vzdálený třeba i 300 nebo 400 kilometrů. Morfologie ostrova je velmi členitá, takže procházejí přes řadu údolí a je to velmi náročné, ale někteří členové té komunity mají znalost toho místa a dovedou ho najít. Většinou jsou to skaliska nad vodním tokem, kde se postaví jednoduché dřevěné lešení, na něm se rozdělá oheň, skála se nahřívá, polévá se vodou z té tekoucí řeky, úlomky se sbírají a hned na místě se zpracovávají do polotovarů. V Jizerských horách to samozřejmě probíhalo jinak. Tam šlo o vysloveně cílenou těžbu formou jam, hlubokých někdy až 4 metry - podle údajů dr. Šídy, který tam provádí archeologický výzkum... Metabazity samozřejmě nebyly jedinými horninami, které se používaly v pravěku na výrobu kamenných seker, sekeromlatů nebo kopytovitých klínů. Další skupina hornin, která se významně podílela jako surovina na těchto artefaktech, byly hadce neboli serpentinity. I u těch známe několik zdrojů; v Polsku je dokonce doložena těžba této horniny na hoře Szląza. V České republice by mohl takovým zdrojem být hadec z okolí Mnichova u Mariánských Lázní, další zdroj se rýsuje v Burgenlandu v Rakousku - my se prostě nemůžeme omezovat jenom na území České republiky, ale musíme sledovat celou východní část střední Evropy... Máme doloženo využívání hornin spodnokarbonského kulmského stáří - prachovců - opět na sekeromlaty, kulturou s nálevkovitými poháry. Jedno takové centrum existovalo v Holasovicích u Opavy, druhé známe z Hlinska u Lipníka. Takže postupně se ukazuje zajímavá skutečnost, že ti lidé z mladší doby kamenné, kteří bývali zjednodušeně označováni jako první zemědělci, věnovali zhruba stejné úsilí vyhledávání surovin a jejich těžbě. V současnosti je z Evropy známo, jen pokud jde o těžbu pazourků a takzvaných silicitů (nebo podobných hornin - rohovců), přes 250 dolů z mladší a pozdní doby kamenné!

O využívání kamenných surovin v mladší době kamenné jste nedávno napsal i knížku. Komu je určena a co všechno v ní zájemci o tuto problematiku najdou?

Knihu geologa Antonína Přichystala vydala jeho mateřská Masarykova univerzita v Brně, bohužel v takřka mizivém nákladu. Je však naděje, že by se v budoucnu mohla dočkat dotisku a nebo by se mohla objevit na internetu v podobě e-knihy. Pracuje se také na její cizojazyčné verzi. Takže se nejspíš nakonec ke všem zájemcům dostane. Třeba je někdo takový i mezi vámi.

Vysíláno v Planetáriu č. 42/2009, 17. - 23. října 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:43).

Už jsme vysílali:

Pravěké lomy na zelenou břidlici nalezeny (rozhovor s Antonínem Přichystalem)
Dobře vykutaný les (rozhovor s Petrem Šídou)

autoři: frv , Antonín Přichystal
Spustit audio