Nový australopiték a prst z Altaje

9. květen 2010

V nedávné době byla učiněna řada zajímavých objevů, spjatých s historií lidského rodu. Média zaujaly zejména dva případy – objev nového druhu australopitéka v jižní Africe a výsledky genetického výzkumu jedné malé kůstky z ruské části Altaje, která by podle některých vyjádření mohla patřit dosud neznámému druhu člověka.

Začneme v jižní Africe, odkud byl nedávno popsán nový druh hominida, pojmenovaný Australopithecus sediba. Jak došlo k jeho objevu a čím je tento objev důležitý pro poznání nejstarší lidské historie nám objasní antropolog a primatolog Václav Vančata z Katedry biologie a environmentálních studií Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vydáme se spolu na lokalitu Malapa, do jeskyně, která leží v oblasti, dobře známé právě četnými fosilními nálezy.

Václav Vančata: „Je to jeskynní komplex, který se někdy nazývá Sterkfontein, ale patří do něj i další jeskyně s různými typy hornin jako je brekcie, vápence a podobně, čili usazeniny. Jeskyně Malapa byla objevená přes Google Earth. To je zřejmě asi nejlevnější a nejefektivnější způsob hledání slibných lokalit. Oni nepochybně neobjevili přímo jeskyni, ale objevili terén, ve kterém by velmi pravděpodobně jeskyně mohla být.“

Objev, o kterém tu je řeč, byl učiněn devítiletým Matthewem Bergerem, synem doktora Lee R. Bergera, což je jeden z významných jihoafrických, ale také světových paleoantropologů. Došlo k němu, jako obvykle, náhodou.

Václav Vančata: „Aby bylo jasno, ve většině případů jde o náhodu. V Jižní Africe se buď střílí někde v lomu, nebo se prostě chodí a najednou se něco najde. Ve východní Africe, to znamená v naplaveninách, kterých jsou někdy víc jak stometrové vrstvy, zase někdy zaprší a najdou to profesionální hledači fosílií. Těch nalezených kostí je velmi málo a žádný z nálezů není učiněn tak, jak to známe z běžné terénní archeologie, že by se hledalo centimetr po centimetru. Místa nálezů jsou velmi rozsáhlá a někdy špatně dostupná území, takže to vlastně ani jinak není možné. Čili je to takové hledání metodou pokus – omyl. Ale povedlo se.“

Našly se pozůstatky nového australopitéka. Kolem objevu se hned rozpoutala vášnivá diskuse...

Václav Vančata: „Na jedné straně se badatelé nadchli, že by to mohlo být něco, co nás přiblíží k poznání prvních forem rodu Homo. Tady bych chtěl zdůraznit, že to je hluboký omyl; Berger nikdy netvrdil, že se jedná o rod Homo. On jen řekl, že některé znaky na skeletu dospělého jedince jsou podobné rodu Homo; například na pánvi jsou to úpony svalů a její obecná struktura. Tato forma, pojmenovaná Australopithecus sediba, a to je také velmi důležitý objev, neměla velký mozek, což znamená, že ještě před dvěma miliony lety mohly docela dobře existovat formy člověka, které se velikostí mozku relativně blížily šimpanzům. Ale jak víme, šimpanzi jsou schopni i s tím relativně malým, ale dobře strukturovaným mozkem, řešit velmi komplikované úlohy, takže já bych se nijak nepodivoval.“

Ten nový objev je důležitý i proto, že rozvířil diskusi o tom, jak vlastně vypadal první člověk...

Václav Vančata: „Mnozí badatelé přitom kličkují jak zajíc před vlkem. Sami například zrušili druh Homo habilis, nahradili ho druhem Australopithecus habilis a teď prostě nejsou rádi, že se hovoří o tom, že by ty nové nálezy mohly mít znaky podobné rodu Homo. Samozřejmě, první formy rodu Homo nám zůstanou zřejmě ještě hodně dlouho záhadou, protože vědecká komunita není zajedno, co je vlastně pro rod Homo typické. Když se podíváme na rekonstrukci, kterou dělal náš slavný zoolog Vratislav Mazák společně s akademickým malířem Zdeňkem Burianem, tak on tam jasně naznačil, že typickým znakem rodu Homo není velká hlava, ale člověku podobné tělo, prodloužené dolní končetiny – a samozřejmě používání nástrojů. V tomto smyslu nikdy Lee Berger nemluvil o tom, že se jedná o rod Homo, protože tam žádné nástroje nemáme. Máme ale některé znaky na dolní končetině, které by naznačovaly, že například pohyb těchto australopitéků, skupiny nejpříbuznější rodu Homo, mohl být podobný. Jaký k tomu byl důvod, nevíme. Ale chtěl bych upozornit, že i další, mnohem starší nálezy z jiné jeskyně, která není daleko od jeskyně Malapa, ukazují, že už před více než 4 miliony lety žili australopitéci, kteří také chodili jenom po zemi. Je otázka, zda nešlo o nějakou ekologickou adaptaci, že skutečně někteří z australopitéků na stromy několik milionů let zkrátka nelezli a nacházeli své ekologické uplatnění vyloženě jen v nějakých pozemních vrstvách ekosystému.“

Už tedy v hrubých rysech víme, jakou diskusi rozvířil objev nového australopitéka druhu Australopithecus sediba v jihoafrické jeskyni Malapa mezi vědeckou komunitou. Zatím jsme si ale neřekli, co konkrétního se v jeskyni našlo...

Václav Vančata: „Našly se pozůstatky několika jedinců, přičemž nejlépe zachované jsou pozůstatky dvou z nich – dospělého jedince a jedince, který je zřejmě na počátku puberty. To, že máme na stejném místě i nedospělého jedince, adolescenta, je velmi cenné, protože to nám ukazuje, jakým způsobem se různé znaky mohly vyvinout. Těch skeletů je samozřejmě málo, ale můj přítel paleoantropolog Erik Trinkaus řekl jednou vtipně v jiném kontextu, že dva je mnohem víc než nic. Skelety jsou staré 2 miliony let, to znamená, že se nachází v oblasti vzniku rodu Homo. Nemají rysy robustních australopitéků, ani na skeletu dolní nebo horní končetiny, ani na trupu, ani na lebce; naopak mají některé znaky, které jsou od těch robustních australopitéků zásadně odlišné. Typickým znakem pro robustní australopitéky jsou obrovské zuby, velmi silná sklovina a mohutné čelisti. Nic podobného se u tohoto nálezu nenašlo. Čili není vyloučeno, že společně se vznikem rodu Homo existovaly i formy, které teoreticky mohly rodu Homo předcházet, o víc jak půl milionu let; ne tedy ve dvou milionech let, jak je stará jeskyně Malapa, ale před 2,5 až 2,7 miliony lety. Příkladem je Australopithecus garhi, i když to je forma ještě starobylejší, nicméně mnohé ze znaků tam jsou podobné. Například se zdá, že obě tyto formy měly neskutečně dlouhé horní končetiny, což je znak, který neumíme absolutně vysvětlit. Od Australopitheka garhi známe třeba kosti, opracované kamennými nástroji. Ty mu sloužily k oddělení masa od kostí. O něčem podobném v případě Australopitheka sediba zatím nevíme, ale myslím si, že kdyby se něco podobného našlo, tak už toho byly plné vědecké časopisy.“

Jak tedy hodnotit nález pozůstatků několika jedinců nového druhu Australopithecus sediba z jeskyně Malapa? Nepochybně jde o nález velmi významný, na jeho plné zhodnocení je nicméně pořád ještě dost času.

Václav Vančata: „Skelety zatím nejsou vědecky vyhodnocené; časopisy Nature nebo Science mají sice obrovskou kredibilitu, nicméně v nich nejsou publikovaná data. Byl jsem například docela šokován, že se tam vůbec neuvádějí délky kostí, ani odhadem. Přitom je dobrým zvykem to do těch dat, která se publikují jenom na internetu, dávat. Samozřejmě, leccos si z toho můžeme odvodit. Před 2 miliony lety žili australopitéci s malým mozkem, robustní australopitéci měli mnohem větší mozek. Druhá věc je, že některé znaky skeletů drobnějších australopitéků naznačují pokročilou dvojnohost, ale to je zatím asi všechno. Já bych byl velmi opatrný v interpretaci a myslím, že většina badatelů zatím ve skutečnosti zastává vyčkávací stanovisko. Jde nepochybně o velmi významný objev, který zahájil novou diskusi, protože je to skutečně jakási vědecká ‚chytrá horákyně‘. Od všeho má něco. Z velmi starobylých znaků má třeba malý mozek, ale pokročilé zuby. Má pokročilé znaky na některých kostech, ale na jiných kostech je má velmi archaické. Myslím, že se časem ukáže, že tento objev byl jakýmsi katalyzátorem dalších bádání a diskusí.“

Z jižní Afriky se teď vydejme do centrální Asie, do ruské části pohoří Altaj. Právě tam se nachází Děnisova jeskyně, v níž byla před časem nalezena lidská kůstka; jeden článek lidského prstu, pokládaný za pozůstatek neandrtálce... Do té doby, než ho dostali do rukou genetici z Institutu Maxe Plancka v Lipsku, kteří určili, že to neandrtálec není. Jiní vědci než právě genetici k tomu sotva mohli říct něco zásadnějšího.

Objevitel prvních nalezených pozůstatků nového druhu Australopithecus sediba Matthew Berger, krátce po svém objevu v srpnu 2008

V tisku se následně objevily informace, že na základě genetických analýz byla prokázána příslušnost dávného „majitele“ prstu k nějakému dosud neznámému lidskému druhu. Měl to být příbuzný druhu Homo erectus. Také se psalo, že to byla žena. Opravdu je možné výsledky týmu Svante Pääba, získané z kousku jediného prstu, právě takhle vykládat?

Znamená to snad, a o tom se také psalo, že záhadný lidský prst z Děnisovy jeskyně na Altaji dokazuje existenci nějaké dosud neznámé migrační vlny z Afriky? Odešla snad odtamtud nějaká velká skupina předků lidského rodu mezi první vlnou, představovanou druhem Homo erectus, a druhou vlnou, spojovanou s druhem Homo heidelbergensis?

Říká na závěr antropolog a primatolog Václav Vančata z Katedry biologie a environmentálních studií Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Prst z Děnisovy jeskyně za záhadu nepovažuje; ani za důkaz existence nějakého dosud neznámého druhu člověka. Přestože je jisté, že minulost lidského rodu je i nadále plná bílých míst. Ta v budoucnu jistě zaplní nějaké další, poněkud průkaznější objevy.
Nezbývá, než v ně doufat.

Vysíláno v Planetáriu č. 19/2010, 8. - 14. května.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.

Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (17:01).

autoři: frv , Václav Vančata
Spustit audio