Podnikavý kočí a pravěké „písmo“ z Žatecka

17. červenec 2011

Znali pravěcí lidé písmo? Tato otázka zaměstnávala odbornou i laickou veřejnost od počátku archeologické vědy skoro do půlky 20. století.

Údajné pravěké nápisy byly nalézány kde se dalo. Někdy z pouhého romantického nadšení, jindy čistě účelově, pro větší slávu objevitele nebo jeho národa. A někdy i pro peníze. Romantici viděli písmena v každé rýze na kameni nebo nádobě. Každá značka, každý vryp hned budil podezření. Ti, kdo toužili po slávě a nebo propadli vidině snadného zisku, pravěké nápisy dokonce sami vyráběli. Podobné historie jsou známé ze světa i od nás. Od jedné z nich nás dělí skoro 80 let.

Všechno začalo objevem záhadné hrací kostky u Dolánek na Podbořansku, pod slavným vrchem Rubín. To bylo v lednu roku 1933 a nikdo neměl ani to nejmenší podezření. Vždyť na Rubínu se už dříve hrací kostky našly. I když trochu jiné, ale prokazatelně keltské. V březnu roku 2003 nám o tom vyprávěl archeolog Regionálního muzea v Žatci Petr Holodňák:

„Začátkem roku 1933 se ve sbírkách žateckého muzea skutečně objevila hrací kostka, opatřená jakýmisi podivnými magickými znaky – čtvrceným kruhem, trojúhelníkem v kruhu, symboly, připomínajícími obrácená písmena N či B a podobně. Ke kostce z Dolánek záhy přibyly další podobné kostky z Kolešovic a Malé Černoce. Poslední nalezená kostka byla dokonce jako první objevena v archeologickém kontextu, v knovízské jámě. Byla tedy datována do mladší doby bronzové. Tím nálezem byl střep ze Želče. Byl objeven počátkem 20. let a publikován v roce 1921 prof. H.T. Bossertem. Ten ve svém spisu o Krétě dokonce na základě studia tohoto střepu a dalších podobných nálezů přišel s hypotézou, že kolébkou písma jako takového je právě střední Evropa. Teprve odtud se podle něj písmo dostalo k pokročilým kulturám oblasti Středozemního moře.“

Kostka z Dolánek

A ten střep ze Želče je pravý, tedy skutečně pravěký?

„Pravý je pouze samotný střep. Ten byl až dodatečně opatřen znaky, které vzdáleně připomínají písmo. Jedná se tedy o dost zdařilý falzifikát – na tehdejší dobu.“

Kdo ho vyrobil, to se asi neví...

„Bohužel je to tak. Vraťme se ale ke kostkám. O nich napsal drobný článek i tehdejší severočeský archeolog Helmut Preidel. Kostky považoval za součást magické hry nebo něčeho podobného. Mohly podle něj sloužit při jakýchsi obřadech. Znaky na jednotlivých stěnách kostek považoval Preidel za předchůdce nějakého praevropského písma. Našel dokonce jakési jejich vzdálené analogie z oblasti severní Itálie, konkrétně z lokality Toscanella. To jsou ovšem nálezy etruské a tedy podstatně mladší, než ty, o nichž je právě řeč.“

Po kostkách následoval další zajímavý nález, k němuž došlo u osady Cárka, poblíž Malé Černoce.

Destička z Cárky - archeologický podvrh z Žatecka

„Krátce po kostkách se do sbírek žateckého muzea skutečně dostaly čtyři záhadné destičky. Všechny jsou opatřeny otvorem k zavěšení a po obvodu jakýmisi vrypy. Vlastní plocha destiček je pokryta znaky, které opět vzdáleně připomínají jakési písmo. K okolnostem nálezu můžeme říci, že destičky byly údajně objeveny v pravěké jámě; tři z nich v nějaké nádobě a čtvrtá, rozlámaná destička se nalezla opodál.“

I tyto destičky vzbudily pochopitelně vědecký zájem. Hodně se o nich i psalo...

„Destičky se objevily v době, kdy byla diskuse o existenci nebo neexistenci pravěkého písma právě v plném běhu. O nálezu se například velmi záhy dozvěděl berlínský profesor H. Wirth, který tehdy pracoval na rozsáhlé publikaci Svaté prapísmo lidstva. Právě Wirth označil destičky za nepochybný důkaz existence evropského písma už v době 2000-1500 let př.n.l. Studiem vyrytých znaků dokonce došel k tomu, že předobrazem tohoto písma byla s největší pravděpodobností fénická abeceda. Protože však byl Wirth badatelem, který inklinoval k německému nacionalismu, došel před koncem války k logickému závěru, že nositelem tohoto písma nemohl být nikdo jiný, než pokročilé pragermánské indoevropské kmeny.“

Autorem jiné zajímavé hypotézy byl pro změnu Čech, prof. Karel Kramář z Českých Budějovic.

„Profesor Kramář byl jedním z Wirthových oponentů. V časopise českého muzea v Žatci, který se nazýval Krajem Lučanů uveřejnil v roce 1934 článek, pojmenovaný Souvislost nálezů žateckých ze sféry megalithické kultury s východem a s tažením faraona Sesostria do Evropy. Došel v něm k poměrně kuriózním závěrům. Například k tomu, že praobyvatelé Žatecka museli prý kdysi projít Mezopotámií, kde si osvojili dělení roku na jednotlivé týdny a také k tomu, že k poznání písma v našich končinách přispěl právě onen zmíněný faraon. V destičkách profesor Kramář spatřoval předobraz jakéhosi kalendáře, který umožňoval sledování dnů a týdnů v roce, protože shodou okolností dvě z destiček mají po obvodu 60 zářezů, což podle něj byly dva měsíce v roce; na další destičce Kramář napočítal 52 zářezy, což je pro změnu počet týdnů v roce.“

Kresba druhé destičky z Cárky

Nálezy z okolí Malé Černoce na Žatecku měly počátkem 30. let minulého století nejen příznivce, ale i odpůrce. Zvlášť když se objevila třetí skupina nálezů. Tři zhruba decimetr vysoké hrubě uplácané hliněné sošky. Byli to zvláštní panáci. Byli opravdu neforemní a je těžké říci, co vlastně měli představovat. Nejzajímavější z nich se podobal otylému golemovi s osmi výrůstky na hrudi – jakýmisi bradavicemi nebo snad prsy. I o těchto figurkách jsme si povídali s Petrem Holodňákem:

„Jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. ‚Unikátní série‘ sošek velice bizarního tvaru byla údajně nalezena na poli pana Kuglera v Malé Černoci. Na těch soškách vidíme symboliku, která nemá naprosto žádné analogie. Nic podobného se v této oblasti dosud nenašlo a nebylo publikováno. To samozřejmě u některých badatelů vzbudilo podezření. Těmi badateli byli český archeolog Karel Buchtela a německý archeolog Leonhard Franz.“

Pak se také zjistilo, že všechny nalezené předměty mají něco společného.

„Všechny tyto unikáty měly společného nálezce, a tím byl jakýsi pan Josef Sýkora z Malé Černoce. Byla to osoba s velmi zvláštní minulostí. Začínal jako kočí na statku velkostatkáře Eisensteina. Později se přiženil do Děkova na malé hospodářství a o jeho přinejmenším dobrodružné povaze svědčí to, že po první světové válce zanechal rodinu s dětmi svému osudu a vydal se hledat štěstí do světa. Zakrátko se však s nepořízenou vrátil, protože v období hospodářské krize nečeká štěstí na každém rohu. Poté se protloukal jak mohl, chodil hrát po hospodách na harmoniku a zhruba od roku 1930 si začal přivydělávat i jako brigádník při různých archeologických výzkumech tehdejšího Městského muzea v Žatci. A tehdy také došlo k oněm nálezům. Sýkora všechny ty figurky a destičky přinášel do muzea, údajně proto, aby udělal tehdejšímu řediteli prof. Wurdingerovi radost. Nebyla to však z jeho strany žádná nezištná dobročinnost. V průběhu let 1933 a 1934 obdržel postupně na muzejních odměnách za odevzdané nálezy částku kolem 4000 korun, což tehdy nebyly právě malé peníze.“

Pak však, jak se říká, spadla klec. Josef Sýkora byl pozván do muzea a vyslýchán komisí odborníků. Co přitom vyšlo najevo?

Podivné figurky z Malé Černoce, zfalšované plastiky z pravěku

„Sýkora se před odborníky začal zaplétat do svých výpovědí a nakonec mu nezbylo, než jít s pravdou ven. Všechny zmíněné ‚unikáty‘ byly ryze výplodem jeho fantazie. Kostky, destičky i figurky uplácal doma z hlíny, nechal je vysušit na okně a potom je upekl doma v troubě. Celá kauza, začínající jako velká archeologická senzace skončila jako soudnička. Dohrou bylo přelíčení u tehdejšího krajského soudu v Žatci v roce 1936. Falzátor Sýkora dostal tříměsíční žalář a potrestán byl i částečnou ztrátou majetku, protože svou nekalou činností ochudil žatecké muzeum o nemalé peníze, které použil mimochodem i na stavbu svého rodinného domku v Malé Černoci.“

Žatecké muzeum naopak kočí Sýkora obohatil o kolekci kuriózních předmětů, které jsou v muzejním depozitáři dodnes. Je ta kolekce kompletní?

„Z větší části se ty předměty dochovaly – jsou uloženy pietně v jedné krabici. I současní archeologové občas – ovšem nepříliš rádi – vzpomínají na tuto neradostnou kapitolu z dějin archeologie Žatecka a na Josefa Sýkoru, který dokázal zmást i věhlasné odborníky.“

Nejen archeologové si občas na nálezy z okolí Malé Černoce vzpomenou, sem tam je připomínají i milovníci záhad – a to přesto, že jde o prokázané padělky. Vždyť bývalý kočí Sýkora se nejen přiznal, ale ukázalo se, že si do deníčku pečlivě zapisoval částky, které prodejem předmětů získal. Dnes už by neměl šanci. Doba se změnila a na pravěké písmo praobyvatel Čech už nikdo nevěří. Ani archeolog žateckého muzea Petr Holodňák.

Vysíláno v Planetáriu č. 29/2011, 16. - 22. července.
Repríza z 2. března 2003.
Kompletní příspěvek si poslechněte ZDE (12:11).

Čtěte také:
Labyrintem žateckého pravěku
Labyrintem žatecké archeologie
Unikátní hrob z Roztyl

autoři: frv , Petr Holodňák
Spustit audio