Kosti předků

17. leden 2010

Paleopatologie je vědní obor, který zkoumá známky nemocí, vrozených vad, zranění nebo záměrných zásahů na lidských kosterních pozůstatcích, případně i mumiích, z více či méně dávné minulosti. Paleopatologie je významnou součástí antropologie a její výsledky mají význam i pro archeology a další badatele, zabývající se historií.

Paleopatologickou problematiku probereme s Jakubem Likovským, specialistou z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze...

Paleopatologové studují kromě ostatků dávno zesnulých lidí i chorobné stavy, zachycené na dobových vyobrazeních. Co se z těchto vyobrazení dá všechno vyčíst?


Jakub Likovský: Co se týká obrazů nebo případně soch, tak ty jsou samozřejmě většinou z období, kdy už bylo používáno poměrně věrné anatomické zobrazení; v našem případě je to většinou renesance. Ale samozřejmě jsou ikonografické doklady různých chorob třeba i ze starého Egypta; ať už je to tuberkulóza páteře s charakteristickým hrbem a podobně. Těch chorob na obrazech, ať už zobrazených záměrně nebo náhodně s tím, že model měl nějakou vrozenou vadu nebo chorobu, je poměrně dost.

Také jsme se zmiňovali o mumiích. S těmi asi nepřijdete příliš často do styku?

Jakub Likovský: U nás je mumií poměrně málo, a když, tak jsou to většinou mumie v klášterních hrobech a ty se většinou antropologicky příliš nezkoumají. Pokud ano, tak se dělaly většinou jen jejich rentgenové snímky. A co se týká kolekce egyptských mumií, která je v Náprstkově muzeu, tak ta byla kdysi zpracována, také jen rentgenologicky, profesorem Vyhnánkem.

Většina materiálu, který se vám dostane na pracovní stůl, jsou kosterní pozůstatky. Co všechno se z nich dá zjistit? Logika věci napovídá, že příčina úmrtí to asi nebude?

Jakub Likovský: Příčinu úmrtí nemůžeme z kosterních pozůstatků určit prakticky nikdy, protože i když najdeme nějaké stopy smrtelné nemoci, třeba metastázy nějakého zhoubného nádoru, tak nemůžeme s jistotou říci, že ten člověk zemřel právě na ten zhoubný nádor. Mohl zemřít na infarkt, na mozkovou příhodu nebo z nějaké úplně jiné příčiny - třeba vinou těžkého úrazu a podobně. Také se nedá určit většina chorob, které jsou příčinou úmrtí v současnosti. V současné době naprostou většinu příčin smrti tvoří nemoci kardiovaskulárního aparátu, tedy nemoci srdce, cév, cévní mozkové příhody a podobně; na druhém místě jsou to zhoubné nádory. Nemoci, které vycházejí z kardiovaskulárního aparátu, na kosterních pozůstatcích nemůžeme objevit vůbec.

Jaké nemoci se na těch kosterních pozůstatcích naopak poznat dají?

Jakub Likovský: Můžeme najít řadu vrozených vad, které se projeví na skeletu. Můžeme sledovat poúrazové změny - tam je ovšem jisté omezení v tom, že rozpoznat se dá pouze úraz, který se začal hojit nebo byl již zhojený, protože nezhojené úrazy se nedají rozeznat od zlomenin kostí, které vznikly po smrti jedince, postmortálně. Dále můžeme sledovat některé infekční choroby, zánětlivé změny a některá nádorová onemocnění, ať už vycházející primárně z kostí nebo metastatická postižení. Můžeme sledovat chirurgické zákroky, jako třeba trepanace lebek, amputace končetin a podobně. Některá krevní onemocnění, třeba chudokrevnost - anemii, která, pokud je chronická, zanechává na kostech některé změny... A spoustu odchylek nezařazených, které se na kostech projevují různě, třeba ztučněním kostí a podobně. V současné době můžeme sledovat třeba i některé metabolické choroby, jako je osteoporóza, s využitím klinických metod, jako je denzitometrie, která se běžně používá pro zjišťování osteoporózy u normální dospělé živé populace.

Mluví-li se o chorobách, mnohého asi napadne, jestli se při práci s těmi historickými ostatky musíte nějak chránit?

Jakub Likovský: U prehistorických ostatků nemusíme. Pokud se chráníme, tak spíš v případě nálezů v nějakých novověkých barokních hrobech a podobně, kde přece jen přetrvávají nějaké měkké tkáně a většinou je to tam pokryto různými plísněmi a podobně. Ale ten vlastní archeologický materiál, skutečně archeologický, tam se vlastně nechráníme nijak.

Paleopatologové mají možnost díky studiu historických ostatků srovnávat frekvenci výskytu některých chorob a určitých typů zranění v minulosti a dnes. Pokud se taková srovnání provádějí, co z nich vyplývá?

Jakub Likovský: Populační studie se začaly dělat až v posledních desetiletích. Předtím to byly většinou popisy jednotlivých případů, takže to srovnání minulých dob se současností je omezené. V poslední době se dělalo poměrně dost studií na frekvenci zranění v minulosti a současnosti. Ukázalo se například, že skutečná frekvence velkých úrazů prezentovaných krutým středověkem, se špatně zhojenými zlomeninami, velkým posunem úlomků a podobně, je velice nízká a řekl bych i srovnatelná se současnou populací, když se to spočítá na jednotlivé kosti, případně na jejich anatomické části. Jejich výskyt ve středověkých souborech, ať už raně nebo vrcholně středověkých, je vlastně srovnatelný a nízký. Další, co by se teoreticky dalo srovnávat, je výskyt některých infekčních chorob, zejména specifických infekcí, jako je tuberkulóza, která ovšem na kostech zanechává stopy asi jen v pěti procentech případů. 80 až 90 procent je plicní tuberkulóza. Tady by bylo pole působnosti pro archeogenetiku, která by mohla detekovat Mycobacterium tuberculosis na těch pohřebištích, kde bude morfologicky tuberkulóza prokázána u nějaké kostry. Tam by potom bylo možné sledovat třeba skutečnou frekvenci tuberkulózy v populaci.

Jsou pro jednotlivá historická období některé úrazy nebo nemoci typické a jindy se třeba neobjevují?

Jakub Likovský: To je složitá otázka. Všechno je to samozřejmě založeno na velikosti zkoumaných souborů, zachovalosti koster a také na používaném pohřebním ritu - jestli používali žárový nebo kostrový. V obdobích, kde máme jen žárové hroby, nemůžeme prakticky sledovat nemocnost vůbec. Co se týká charakteristických chorob pro některá období, tak třeba zatímco v dnešní Evropě lepru prakticky nenajdeme, v době okolo 7. století až do začátku středověku bylo lepry po Evropě poměrně dost; zvláště na severu, kde je popsána spousta nálezů. Je ale zajímavé, že třeba z našeho území jsou datované nálezy pouze dva, a to na začátek 12. století, čili ta kdysi uvažovaná souvislost s křížovými výpravami je tady zpochybněna, protože křížová výprava, které se účastnil český kontingent, proběhla až poté.

Kromě změn, způsobených nemocemi nebo jako důsledek poranění či úrazů, si badatelé na kostrách našich zemřelých předků všímají i záměrných, nebo jak se odborně říká, arteficiálních, zásahů. Co si pod tím máme představit?

Nabízí se otázka, jestli záhadný posmrtný zásah, spojený s rozšířením velkého týlního otvoru na lebce, nemohl mít něco společného s často diskutovanými protivampyrickými opatřeními, která měla zajistit, aby se mrtvý nevracel mezi živé a neškodil jim...

Jakým způsobem paleopatologové lidské ostatky zkoumají? Asi jim nestačí pouze si je prohlížet?

O minulosti čtené z lidských kostí jsme hovořili s paleopatologem Jakubem Likovským z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky.

Vysíláno v Planetáriu č. 03/2010, 16. - 22. ledna.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (15:43).

autoři: frv , Jakub Likovský
Spustit audio