Pár zubů, kusy lebek a čelistí aneb Co zbylo z našich neandrtálců
Kosterní pozůstatky neandrtálců jsou u nás velmi vzácné. K poslednímu nálezu došlo před dlouhými čtyřiceti lety.
Neandrtálci žili v Evropě mnoho tisíc let a pochopitelně se nevyhýbali ani její centrální části, včetně území bývalého Československa. Máme o tom spoustu nepřímých, ale dostatečně vypovídajících důkazů, v podobě kamenných nástrojů nebo pozůstatků obydlí. Přímé důkazy, tedy kosterní pozůstatky samotných neandrtálců, u nás byly, jsou a patrně nadále budou velice vzácné. K poslednímu nálezu na Slovensku došlo v první polovině 90. let minulého století, v České republice dokonce před dlouhými 40 lety. Pozůstatky neandrtálců jsou nejstaršími pozůstatky lidí, jaké se kdy u nás našly.
Povídali jsme si o tom s archeoložkou Ivanou Fridrichovou Sýkorovou, která se v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky v Praze specializuje na výzkum starého a středního paleolitu, starší doby kamenné.
Proč toho z našich neandrtálců zbylo tak málo?
„Území bývalého Československa neoplývá tak úžasnými nálezy, jaké známe třeba z Francie, Německa, Španělska, Itálie nebo Předního východu. Po neandrtálcích tady máme množství jejich nástrojů, jakýchsi vhledů do jejich mysli, ale samotné kosterní pozůstatky neandrtálců opravdu nemáme. Jedním z důvodů může být, že naše území neoplývá rozsáhlými krasovými oblastmi s velkými a hlubokými jeskyněmi. Neandrtálci měli velkou zálibu v tom, že tyto jeskyně užívali jako funerální prostory, systematicky tam ukládali své mrtvé. U nás jsou jeskyně poměrně malé a mělké a z toho možná pramení důvod, proč se neandrtálců na našem území našlo tak málo. Víc se jich tam nevešlo. Druhým důvodem může být to, že Československo bylo od, řekněme, průmyslové revoluce velmi vyspělou zemí. Velmi brzy se u nás začaly průmyslově těžit vápence, velmi brzy se u nás začala stavět dráha. Při těchto aktivitách nedávné doby zřejmě došlo i k poničení nalezišť, která jsme u nás měli.“
Pozůstatky neandrtálců známe z krasových oblastí Moravy...
„Jedná se hlavně o vápencová bradla, Kotouč u Štramberka, Švédův stůl. Odtamtud pocházejí již v předminulém století nalezené pozůstatky člověka neandrtálského. Jedná se většinou o chudobné zbytky – zuby, dětskou čelist. Je zřejmé, že tyto nálezy nebyly učiněny v pohodě; šlo o průmyslovou těžbu, sice ruční, ale jakýmkoliv pozůstatkům lidí v té době asi nebyla věnována zvláštní pozornost. Můžeme být rádi, že tyto nálezy velmi přepečlivě schraňoval a věnoval se jim pan profesor Maška. Jasně svědčí o tom, že i na našem území žili neandrtálci, když žili všude dokola.“
K prvnímu nálezu neandrtálských pozůstatků na území dnešní České republiky došlo v roce 1880 v jeskyni Šipka u Štramberka – jednalo se o zlomek čelisti neandrtálského dítěte s několika zuby. Objevitelem byl moravský archeolog a antropolog Karel Jaroslav Maška. K dalšímu nálezu došlo v roce 1905, kdy se v jeskyni Švédův stůl u Ochozu v Moravském krasu podařilo vykopat neandrtálskou čelist. Další úlomky lebky a jeden zub se v této jeskyni našly na počátku 60. let. Mezitím, v roce 1926, došlo k přelomovému nálezu v Gánovcích u Popradu na Slovensku, které bylo průmyslovou revolucí postiženo podstatně méně, než Čechy a Morava. Těžit ve velkém se tam začalo až ve 20. století. V Gánovcích byl předmětem zájmu travertin, což je forma vápence.
Gánovecký travertin
Významnou roli v příběhu, který je s gánoveckým travertinem spojen, sehrál paleontolog, archeolog a botanik Jaroslav Petrbok. Vypráví Ivana Fridrichová Sýkorová: „Dělníci, kteří těžili travertiny pro stavbu tatranských hotelů, které jsou jimi obloženy, našli nejen pozůstatky velmi starých zvířat a dokonce i rostlin, ale podařil se jim i jiný velmi unikátní nález. Pan Koky, což byl předák při těžbě travertinů v Gánovcích, velmi pečlivě pro Jaroslava Petrboka vybíral všechny zkameněliny, kosti a kamenné nástroje, a uchránil pro nás i výlitek mozkovny neandrtálce. K tomu se váže hrozně hezká historka, která snad nebude přijímána jako pokus o něčí urážku, ale spíš jako takové laskavé ohlédnutí. Ten gánovecký výlitek měl na sobě i lebku neandrtálce, ale protože se za výlitky vyplácela větší odměna, než za prosté kosti, tak bohužel pan Koky tu lebku z výlitku oloupal. Ale jsme v roce 1926. Měli jsme velké štěstí, že v té době u nás působil a formoval českou paleolitickou školu Jaroslav Petrbok, protože oficiální archeologická škola nejevila o tyto nálezy jakýkoliv, byť elementární zájem.“
Nešťastník z Gánovců
„Výlitek mozkovny neandrtálce z Gánovců přispěl k tomu, že máme možnost nahlížet, jak vypadal mozek našeho předchůdce,“ říká archeoložka Ivana Fridrichová Sýkorová. „V 50. letech byli neandrtálci z území Československa zpracováváni panem profesorem Vlčkem. Čestné místo patří právě výlitku mozkovny neandrtálce z Gánovců. My o něm víme, že se choval stejně jako jiní neandrtálci; byl to velmi inteligentní, činorodý a tvůrčí druh člověka, ale patrně trpěl nějakou nepozorností. On nebyl pohřben – nahlížel do toho travertinu. Při tvorbě travertinů vzniká kysličník uhličitý, siřičitý atd., které mají halucinogenní účinky. Když dlouho hledíte do vřídla travertinu, tak se vám může stát, že se vám zatočí hlava a skončíte velmi neblaze. V lepším případě upadnete mimo vřídlo, v tom horším, jako náš neandrtálec z Gánovců, padnete dovnitř a tam si v klidu počkáte, až vás objeví nějaký pan Koky. Tenhle neandrtálec byl velmi neobratný a velmi nepozorný, protože se utopil v tom vývěru minerální vody.“
"Vtipálci" z Bečova?
Jak už jsme říkali, narozdíl třeba od západní Evropy se na území České ani Slovenské republiky nenašel žádný skutečný neandrtálský pohřeb v jeskyni. Z moravských jeskyní pocházejí jen úlomky kostí. „V těch českých se nenašlo vůbec nic,“ říká archeoložka Ivana Fridrichová Sýkorová: „Z území Čech nemáme dosud žádný ostatek člověka neandrtálského, ačkoliv již několik podezřelých pozůstatků věda klidně vyloučila. Ono ale u těch neandrtálců nejde ani tak o to, jak vypadal jejich skelet; pro člověka je důležitý jeho software. Jinak jsme si pořád nesmírně podobní. Důležité je, že my víme, že neandrtálci tuto oblast měli za velmi oblíbenou, a že u nás sídlili. My po nich nalézáme jejich nástroje, jejich sídliště, nalézáme jejich obydlí, ale bohužel nenalézáme kosterní pozůstatky. Když jsme dělali revizní výzkum chaty v Bečově I., začala se nám na dně rýsovat skříňka. Než jsme našli odvahu ji prozkoumat, velmi připomínala neandrtálské hroby, známé třeba z Francie, které jsou obloženy velkými bloky kamene. Nakonec se ukázalo, že tu chatu v Bečově obývala tlupa neandrtálců, kteří měli velký smysl pro humor – byli to prostě srandisti, protože ta skříňka byla prázdná.“
Opravdu mohli mít neandrtálci vyvinutý smysl pro humor? Každopádně nemohli mít tušení, že trosky jejich chaty bude jednou rozebírat nějaký vědec.
Byli neandrtálci našimi předky?
Už dlouho se o tom diskutuje. Jak říká archeoložka Ivana Fridrichová Sýkorová, badatelé se znovu pomalu začínají klonit k názoru, že my Evropané v sobě nějakou tu neandrtálskou krev doopravdy máme:
„Začíná se velmi opatrně prosazovat, že člověk neandrtálský je vlastně evropská forma člověka. Je to člověk neandrtálský, který má podíl na tom, že současní Evropané vypadají tak, jak vypadají. Lidskými skelety se zabývá antropologie, paleoantropologie a na ní navazující biologické a přírodní vědy. Jeden čas při zkoumání kultury člověka obecně převažovala nepochopitelné myšlenka, že Homo neanderthalensis je slepá vývojová větev. My, prehistorici, jsme proti tomu protestovali, protože by to bylo nějaké divné. Naštěstí došlo v době, kdy měl neandrtálec narozeniny, k reviznímu výzkumu přímo v Neanderově údolí (nedaleko Düsseldorfu v Německu), kde byly nalezeny další zbytky tam pohřbeného neandrtálce. Znovu se udělaly různé biologické sekvence, DNA a všechny možné analýzy. Naštěstí to dělal stejný tým, který analyzoval pět let předtím pozůstatky, objevené v roce 1856. Došel k velmi ‚překvapivému‘ zjištění – jsme potomky člověka neandrtálského.“
Co to znamená pro antropologickou obec a její hypotézy?
„Obec antropologů se vzpamatovává z té hrozné rány. Ta část obce, která se slepou vývojovou větví nesouhlasila, asi slezla z palem vítězství a začala zkoumat, co znamenají nová zjištění pro naši kulturu a vývoj lovecko-sběračských komunit v Evropě. První třešničky už jsou na světě, protože údajně křížením člověka současného typu Homo sapiens sapiens a neandrtálce došlo k tomu, že evropská populace je výrazně odolnější proti atakům prostředí. Právě neandrtálci nám údajně dodali houževnatost, která je pro evropské populace, zvláště ty co žijí více k severu, velmi charakteristická. Máme prý mnohem lepší imunitní systém, než ti nešťastníci, kteří jsou bez kapky neandrtálské krve. Takže teď naopak nastane období, kdy bude patrně neandrtálská populace velebena, a to jen proto, že všechny zaskočilo, že i biologie uznala svůj omyl. Bylo by lépe používat opět název Homo sapiens neanderthalensis než jen Homo neanderthalensis, protože určitě alespoň někteří neandrtálci slepou vývojovou linií nebyli.“
Ještě k neandrtálským kostem
Vraťme se ještě jednou ke kosterním pozůstatkům neandrtálců z území bývalého Československa. Další slovenské nálezy pocházejí ze Šaly u Galanty, kde byly pozůstatky neandrtálce vybagrovány na několik etap při těžbě štěrku z řeky Váhu. V roce 1961 a pak na začátku 90. let se tam našly úlomky čelní a temenní kosti. K posledním nálezům neandrtálských kostí v České republice došlo v jeskyni Kůlna poblíž Sloupu v Moravském krasu. V roce 1965 přinesl její výzkum zlomek čelisti, pak dva zuby a v roce 1971 zlomek temenní kosti. A od té doby nic.
Je naděje, že se podobný nález může opakovat? Podle archeoložky Ivany Fridrichové Sýkorové to má háček: „Každý archeolog, který se věnuje paleolitu, se děsí najít kosterní pozůstatky. Co si budeme povídat – takové kosterní pozůstatky na sebe přitáhnou spoustu pozornosti a pak vám někdy přes tu závist nezbývá čas, abyste se řádně věnovali výzkumu a jeho zpracovávání. Ti ostatní si o vás myslí, že jste měli nezasloužené štěstí a nechápou, proč vy byste vůbec měl najít kosterní pozůstatky. Je to pak trošku složité v té archeologické diplomacii. Ale každopádně – dokud budeme nalézat nová sídliště člověka neandrtálského, nebo i starších obyvatel Československa, tak ta pravděpodobnost, že dřív nebo později se nám podaří najít nějaký zub nebo část lidského skeletu je poměrně velká. S tím, že u nás asi v tuto chvíli už nemůžeme příliš počítat s objevem velké funerální jeskyně. To je jediný handicap, který tato oblast, i když je to nejhezčí místo na světě, má – že nemá pořádné velké jeskyně. Ale nikdy se nemá říkat nikdy, protože my teď tady spolu mluvíme a nevíme, co se děje kolem. A já jsem velmi škodolibá – já to kolegům přeju, aby to našli!“
Poznámkou tak trochu „do vlastních řad“ naše povídání s Ivanou Fridrichovou Sýkorovou z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky končí. Co říci úplně na závěr? Nějaké pozůstatky neandrtálců u nás možná ještě máme. Ale nikdo neví kdy, kdo a kde je objeví. Může se to stát zítra, stejně jako za dalších čtyřicet let.
Vysíláno v Planetáriu č. 42/2011, 15. - 21. října.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Zuby z jeskyní. Nové otázky z dějin rodu Homo
První polský neandrtálec
Neandrtálci se přece jen mohli křížit s lidmi
Neandrtálci byli dobří vynálezci
